lilii

%

J| ' I i i . : ' ■ I í i j: $ . ' I '

\ , ■ | ' ■' ){ ; ' ' V ' ' ■' ' ’ ■

i m i * m: . ;

AMALIE KOZMINOVA:

PODKARPATSKÁ RUS

PRÁCE A ŽIVOT LIDU PO STRÁNCE KULTURNÍ, HOSPODÁŘSKÉ A NÁRODOPISNÉ.

S 90 PŮVODNÍMI ILUSTRACEMI A KRESBAMI, S XX TABULKAMI PŘEDLOH A MAPKOU.

I tlel 1

NÁKLADEM VLASTNÍM

ADMINISTRACE: KARLÍN, ROKYCANOVA ČÍS.

VYDAVATEL: DR. R. KOBOSIL

19 2 2

KRESBY V KNIZE PROVEDL OLDŘ. MENHART.

TISKÁRNA BENÍŠKO A SPOL V PLZNI.

BAREVNÉ PŘÍLOHY UMĚL. GRAFICKÝ ÚSTAV

V. N E U B E R T.

ŠTOČKY ILUSTRACÍ „PÓLY G R A F I A" A V. NEUBÉRT

V PRAZE

VEŠKERÁ REPRODUKČNÍ PRÁVA VYHRAZENA.

INTRODUCTION.

This beautiful book in an estimable result of hard work during two years in a country near totally unknown to the civilized public of America. It is the so called Carpatho-Russia. or yet better named „Subcarpatho-Russia", an autonomous part of the newly established Czecho-Slovak Republic, adjoint to her by the Peace-Treaty of St.-Germain 1919.

His autor, Mrs. Amalie Kožmínová was overthere appointed by the Czecho-Slovak government as inspecting teacher of „peasant art.“ After the studying journeys among the people she joined the organization of the people industry of embroidery in the countries, where the type of the originál people dresses is conserved.

All she has seen and found interesting in peasant industry, for instance the articles of handsom embroideries, of artifícial incrustements and so fořt, she has diligently collected in this work. It is of cource not only a brilliant testimony of her talent of observation, but also an evident proof of rare devotion to the cultural sacrifice for a poor and some centuries ago neglected population. The very edition of this work is a splendid example of uncom- mon private enterprise and an important expression of interslavonic solidarity.

But is must be pointed out another side of this work. Just some months ago a great deal of readers of the English speaking world were surprised by statements in several American magazins and papers describing „cave-men“ in Middle Europe. Those „cave-men“ were discovered in a god forgotten country where a smáli of the Russian people on the Southern side of declivity of the Carpathian Mountains is leaving nearly two thousands of years ago.

The cultural level of this population was not very high enough it is doubtless and sur for every body. The illiteracy because of the darking and persecutíng policy of the former Hungarian government was eminent. In consequence of this inhuman policy thousands and thousands of this Carpatho-Russian people wera forced to leave their native villages and savé themselves and fly in another world, in the „sweet land of Liberty" in America. The number of Carpatho-Russians emigrants in America surpasses now 600 — 700 thousands and reaches probally a whole million. The centrál office of the Carpatho-Russian organization in America is 347 E 14 Street New York City.

The book of Mrs. A, Kožmínová will bring nearer the native country to the thousands of emigrants in America and give to the English readers the best proof that in Carpathian Mountains are ripening not apelike „cave-men“, but an unhappy crum of Indoeuropean human family . . ut figurae docent.

Prague, July 1922.

PROF. D. VERGUN.

Digitized by the Internet Archive

in 2016

https://archive.org/details/podkarpatskrusprOOkomn

UŽOCKÝ PRŮSMYK V PODKARPATSKÉ RUSI.

K těžkým problémům ve státě i jeho péči o sociální a hospodářské pozvednutí země a lidu patří v naší republice Podkarpatská Rus.

Neznalý poměrů ztěžka si představí, jaké energie a práce potřebuje tento nejvýchodnější kout naší širší vlasti. Země je zpola zanedbána, naplněna na severu stopami světové války, která tudy se valila, s životem lidu těžkým a v obsahu tak primitivním, že patří v kulturním státě bez- mála k pochmurným raritám.

Nejsmutnější zjevy všeho najdeme ovšem v Kar- patech, lemujících zemi proti území Haliče. Zde vesnice roztroušené vysoko v horách, často bez každé lepší komunikace, dokumentují přímo, jak strašlivá a cílevědomá byla taktika dřívějšího státu, sledujícího jediný cíl : mravně i fysicky zničiti lid, odsouzený jako národ k zaniknutí

Na toto měřítko a tento cíl narazíme v Pod- karpatské Rusi všude.

0 Podkarpatské Rusi, jejím lidu a životě jeho v zemi se u nás skorém nevědělo. Až dosud byla nám tato část našeho státu „neznámou pevninou" — záhadou — o níž nikdo nezavadil. Zprávy o ní kolující bývaly vždy kusé, nejasné a zmatené, donášené v širší veřejnost snad jen vojáky, jež etapa světové války zavála tehdy v severní část Uher,

Sám Užhorod, dnešní hlavní město Podkar- patské Rusi, vyplňoval v nás představu čehosi velmi vzdáleného a cizího. Za Užhorodem zdán- livě přestával již všeslovanský svět a nám zdálo se, že jsme v moři úplné cízoty. Tak dobře — porobou a ponížením — dovedli Maďaři skrýti před námi nejzazší větev ruského národa.

A přec — Podkarpatská Rus je odvěkým do- movem živlu slovanského, řeči maloruské, již za tisíc roků neudolal v lidu ani despotický chau- vinism dřívější vlády.

I.

(Historický původ.) Sledujeme-li osídlení a roz- vrstvení ruského národa pod Karpaty, je nutno, abychom si uvědomili osídlení všeho ruského národa i jeho držav.

Bádání učenců, starobylá verse i potomní zá- pisky „Letopisu Kijevského" (r. 1115) učí nás, že veškeří Rusové mají vznik na Dněpru, kde se původně rozkládala i veškerá pravlast Pra- slovanů.

Praslované — národ srbský či slovanský, od pradávna obývali rozsáhlé roviny nad Karpaty, od řeky Dněpru až po řeku Vislu. V mocné rozloze osídlení žili zde rozděleni na různé

1

kmeny. Od cizích zváni bylí tehdy : Venedi — Vinidi či Varii, jak na př. Cudové podnes jme- nují Rusy. Karpaty sluly tehdy Hory Venedské.

Praslované, v mezích svého osídlení rozmohli se časem tak velice, že državy jich staly se jim malými. Proto počali postup na sever, západ a jih. Na západ počali postup přes řeku Odru až k moři Baltickému a dolu k Labi, za nímž roz- šířili se až k Šumavě.*)

Na sever šířili se Praslované proti kmenům Finů, kteří před nimi ustoupili až za řeku Oku.

Na jih postupovali podél Černého moře poří- čím Dunaje na Balkán a vzhůru v Pannonii — pozdější Uhry.

Pohyb Praslovanů dál se však v době, kdy v Evropě vznikl pohyb a tření všech národů v boji o nadvládu. Proto usídlení starých dřev- ních Slovanů zejména na Dunaji v Pannonii ne- bylo klidné. Již v dobách před narozením Kristo- vým museli zde povoliti tlaku kmenů gallských a později římských vojsk a ustoupiti výše pod Karpaty — čímž asi vznikla tradice, že snad kolébka starých Slovanů nestála na Dněpru, ale na Dunaji.

Jisto je, že staří Slované dřevní, zatlačeni pod svahy Karpat, stali se prastarými obyvateli této krajiny, což přiznává i Anonymus, první kro- nikář Uher.

* *

*

V nynějším Rusku v dobách šíření a kolo- nisace Slovanů usadil se nejstarší kmen slovan- ských Slověnů v oblasti jezera Illmeňského na severu země.

Kmen Krivíčů (dle nichž Lotyši podnes jme- nují Rusy-Krevy) usídlil se na pramenech řeky Dviny, Dněpru a Volhy.

Kmen Dregovičů v nynější Bělorusi kol zá- padní Dviny.

Kmen Polanů v okolí Kijeva až Tetěreva.

Dulebi, zvaní též Bužané (později Volyňané), rozloženi byli na horním toku Bugu.

Tiverci a Ulici (z nichž pravděpodobně po- chází nejstarší část nynějších Karpatorusů) sídlili na řece Dněstru a Bugu až dolů k Dunaji.

Sever jané žili kmenově na Dnešně, Sejanu a Sule.

Radimiči na Soči.

Vjatiči na Oce.

K nim dlužno přičísti i kmeny Srbů a Chor- vátů, osídlených pod Tatrami a nad Karpaty.

Území Slovany obývané v Rusku sáhalo tudíž na severu za jezero Ilmenské, na východě k Moskvě, na jih k řece Orlu (Uglu) a k moři Černému. Na západě sousedili po řece Němenu s Čudy a Litvany, na řece Bugu s Lachy, potom- ními Poláky. Tatry dělily je od Slovanů ostatních, usedlých západně a dále v Polabí.

*) což pravdě podobně souvisí s příchodem slovanského kmene Cechů v naši zem.

Osazení slovanských kmenů v pravlasti dně- perské nebylo rovněž klidné. Na západě šířením svých držav naráželi na Lachy. Na severu na kmeny Litvanů a dále na kmeny finských Čudů

Čudové jako kmen chovali se v té míře pasivně, že kolonisace a osídlení Slovanů plně zakotvilo. Litvané však, národ osobitý, skládající se z Prusů, Lotyšů, Zimgolů a Zumdínů, zdvihli mocný odpor proti kmenům slovanským a bránili se jim.

Na jihu dnešního Ruska Slované od pradávna trpěli nájezdy Skythů, Sarmatů a Gothů. Později výpady je znepokojovali asijští Hunové, Pečenězi, Uzové, Kumáni a Avaři, kteří v stol VI. pronikli až za Volyň, v kraj slovanských Dulěbů. Nájezdy trápili i Tiverce a Ugliče, usedlé na Dněstru a Bugu, tak že tito směr svého osídlení přenesli více na západ.

Neklid a časté výpady kočovných kmenů asij- ských na jihu v sídla Slovanů trvaly řadu sta- letí. Plenění držav a odvlékání slovanského lidu do otroctví způsobilo, že postup slovanských kmenů v pozdějším Rusku šířil se stále více na sever hlavně v krajiny novgorodské a rostovské*) až k řece Pečore.

Na severu počali však Slované, Litvané i Ču- dové trpěti nájezdy Normanů.

Normanští Ruso- Varjagové přitrhli sem ze Skandinávie v stol. IX., opanovali severní Slo- vany a utvořili z nich stát, jemuž dali v r. 862 název Rus.

Kolonisace Slovanů na sever tím ustala a v sto- letí XII. zanikla úplně. Rus- Varjagové rozšířili pak svou moc i mezi Slovany jižní, kde zabrali jich državy. Staré plemenné názvy domácí: Dulěby, Slověné, Kriviči, Drevljané atd. změnili za celkový název: Rusko a Rusové — což připomíná ve svém letopise již první ruský kronikář Nestor.

Názvu Rus užíváno pak dále v širším i užším slova smyslu pro všechny kmeny slovanské ve státě ruském ; hlavně však pro země jihozápadní, pozdější „Červenou Rus“, jež obsahovala tehdy Halič, Bukovinu a část severních Uher.

Veškeren národ ruský dle kmenů slovanských, rozdělil se pak na tři hlavní větve : Velkorusy, Bělorusy a Malorusy, jichž celek znamená pro nás Slovany východní.

Historie osídlení kmenů i národa ruského praví, že z nejstarších Praslovanů — Slověnů a Krivičů povstali Velkorusové.

Z východního pásu praslovanských kmenů ruských a části porobených Litevců že vzniklí Bělorusové.

Z pruhu praslovanských kmenů jihoruských, že vzali původ Malorusové.

Kmen Velkorusů dle historie usídlen je v dneš- ním Rusku v rozloze od Uralu až za Moskvu — v území severním a středním, kde vznik svůj vzal první útvar státu ruského čí moskevského, jak

*) v nynější gubernii jaroslavské.

2

se rovněž říkalo. Dle této verse odvozeno snad lidem i přizvi Velkorusů : Moskvané či Moskali.

Bělorusové tvoří kmenový přechod od Velko- rusů k Malorusům. Jsou potomky starých Kri- vičů, takže mnozí z učenců považují je za oddíl Velkorusů a uznávají pouze dvě větve ruského národa. Osídlením dnešním zabírají Bělorusové hlavně gubernii grodněnskou, minskou, mogy- levskou, vitebskou a část smolenské. Přizvi: Bělo- rusové obdrželi prý dle bílého kroje mužů i žen.

východu daleko na západ v území Haliče, Buko- viny a Podkarpatské Rusi. Seskupením dělí se na různé maloruské kmeny s různým nářečím.

Příchod Malorusů pod Karpaty kladou verse a studia učenců na konec století VI. a počátek století VII. — kdy Avaři prodrali se hluboko v državy slovanských Dulěbů a Drevljanů a při- nutili je k ústupu za řeku Ros. Útoky Avarů a Pečeněgů způsobily, že i jihoruské kmeny dně- perských Ugličů a Tiverců postupovaly daleko

„SELO" (ĎĚDINA) BISTRÁ V UŽOCKÉM PRŮSMYKU.

Počtem je jich mezi Rusy nejméně. Lid zve je často i Litvany a západní Rus „litevskou", po- něvadž Bělorusové osíd ením zde setkali se s Litvany, jichž jazyk prý je příbuzný i s jazyky slovanskými, z čehož značná část učenců usu- zuje,*) že i základní jazyk litvanský byl kdysi jazykem baltsko-slovanským.

Malorusové jsou potomky starých dřevních slovanských plemen Buzaňů-Dulěbů, Drevljanů (Volyňanů), Poljanů, Ugličů a Tiverců na Dněstru a Charvátů v nynější Haliči. Malorusové obývají v území svém od nepaměti, aniž by se byl objem území toho během dlouhých věků změnil. Tytéž národopisné hranice dělí nyní Malorusy od Poláků, Bělorusů a Velkorusů, jak nám je podává Nestor. Jižní hranice značně jsou posunuty na jih — zejména v stol. XVIII. — v nynější gubernii Jeka- terinoslavskou, Chersonskou a Tavrickou.

Malorusové dnešním osídlením zabírají s vý- jimkou Krymu celé jižní Rusko. Sáhají od jiho-

*) Viz „Naučný slovník Ottův".

k západu v Karpaty, v jichž mocném pásmu hledali přirozenou hranici proti loupeživým vý- padům Asiatů.

Proud jihoruských kmenů od Dněstru a Bugu nesl se tehdy pod Karpaty prastarými průsmyky horskými. Hlavně průsmykem jabloniekým a průsmykem užockým, pod nímž doleji nedaleko trati Užhorod — Užok leží dědina Ulič , jež po- jmenováním dokumentuje, že původ osídlení dněsterských Uličů pod Karpaty dlužno hle- dati zde.

Ani pod Karpaty život a usídlení kmenů slo- vanských nenabylo klidu. I zde je tlakem svým a nájezdy znepokojovali Avaři, kteří klínem pro- drali se plochou dunajskou částí pozdějších Úher až k Ostmarce a navždy tak rozdělili Slovany severní a východní od Slovanů jižních.

Avaři, národ kočovný, bouřlivý a násilný, zne- pokojovali stále klidné Slovany pod Karpaty, až je na čas zcela podmanili. V druhé polovině století VII padla však jich říše a slovanský kmen ruský pod Karpaty dosáhl úplné svobody, v níž

3

se volně vyvíjel až do druhé poloviny století IX. V těch dobách stáli Slované mezi svými sousedy kulturně nejvýše. Živili se zemědělstvím, obcho- dem a zpeněžováním svých rukodělných výrobků.

V stoleů X. přišli však níže pod jich državy v planiny pozdější h Uher Maďaři, potomci fin- ského plémě mongolské ra^y, již žili před tím kočovně na vtoku řeky Donu pod nadvládou krymských Kozarů — a na východ řeky Volhy, kde žijí nyní Osťjaci, Voťaci, Ceremisi a kmen Mordva. Ve vrozené náchylnosti k životu kočov- nému, válečnictví a nájezdům — sami sužováni protitlakem a hrubými výpady Pečeněgů, — rádi poslechli vyzvání cařihradských panovníků, aby jim šli na pomoc. V čele se svým vůdcem Arpá- dem nastoupili v r. 884 — 889 postup na „západ slunce “ a přišlí až k Dunaji v část Uher, nazý- vanou tehdy Pannonií.

Pannonia hlavní svou částí patřila tehdy Slo- vanům, říši Velkomoravské, nad níž vládl velký kníže Svatopluk a po něm nesvorní synové jeho Mojmír a Svatopluk II.

Německý kníže Arnulf, zvěděv o Maďarech v Pannonii, spojil se s nimi a vyzval je k boji proti Svatoplukovi a k rozvrácení říše Velko- moravské. Říše se později nesvorností a proti- válkou obou bratří rozpadla a Maďaři postupně zabrali i onu část Pannonie, která tvoří nynější Slovensko.

V těch dobách však náhle Bulhaři a Pečenězi udeřili na zbylá domácí sídla Maďarů a rozprá- šili je. Maďarům, zaměstnaným válečnictvím s Němci, nezbylo nic jiného, než stáhnouti se v území pozdějšího Rumunska, Sedmihrad a po- říčí Tisy. Velká pohroma stihla je úplnou po- rážkou, kterou jim způsobil německý vládce Otto (r. 955 při Augsburgu). Zničil všechno jich vojsko a hlavní tři jich vůdce kázal oběsiti. Maďaři — nadobro zlomeni — stáhli se pak ještě níže, kol poříčí střední Tisy, zanechali kočov- nictví a usadili se pevně.

* *

¥

Zajímavě píše Kunčanko o dobách, kdy Ma- ďaři se pevně usídlili v Uhrách. Državy jižních Slovanů ruských na západě v Zákarpatí patřily tehdy k t. zv. „Červené Rusi“. Bylo to v dobách, kdy Ruso-Varjagové během století rozšířili svou državu ze severu až v jižní sídla starých slovan- ských kmenů.

„Červenou Rus" opanoval a založil tehdy ruský vládce kníže Vladimír (r. 980 — 1015). Država jeho zabírala plochu nynější Haliče, Bu- koviny a Podkarp. Rusi, v níž náměstkem vel- kého knížete ruského stal se kníže Laborec, jenž usídlil se v Užhorodě na řece Uži.

„Červená Rus“ pod vládou ruských knížat netrvala dlouho. V roce 1140 se oddělila a stala samostatným knížectvím, pod názvem „Haličské kňažstvo“ , Po 200 letech však minul i tento

útvar a „Haličské kňažstvo" dostalo se pod vládu Poláků.

Maďaři, usídlení pod Tisou, nečinili zprvu vý- padů proti Červené Rusí. Vázala je vděčnost k předchůdci knížete Vladimíra ruského — k vel- kému knížeti Svatoplukovi — který je pustil Rus- kem a dal jím průvodce k přechodu průsmyky karpatskými v planiny pozdějších Uher. Král maďarský Štefan žil dokonce v přátelství s kní- žetem Vladimírem snad proto, že oba byli již křesťany.

Nástupce Štefanův, král uherský Ondřej, v klidu proti Rusům setrval, poněvadž měl za ženu dceru následníka Vladimírova — „doč“ ruského knížete Jaroslava I.

Nepřátelsky udeřil na ruské krajiny teprve uherský král Koloman, který snažil se při- dali Zákarpatí a část přemyslovského kňažstva k Uhrám. Řuský kníže Volodar Rostislavič však jej s vojskem porazil a zahnal daleko za Karpaty. Přes to nebylo lze udržeti Zákarpatí u širší krajiny ruské, hlavně pro odlehlost a těžký pří- stup hvozdy a pralesy karpatskými.

Rozbroje a stálá nesvornost haličských knížat, kteří žili i s velkými ruskými knížaty v nepřá- telství, způsobily, že velký kníže ruský Jizja- slav II. Nistislavič spojil se r. 1149 s tehdej- ším uherským králem Gézou II. a s ním společně vrhl se na knížete Vladimíra Volodaroviče.

Tehdejší krajina ruská pod Karpaty připojena pak byla trvale (r. 1197) k Uhrám.

Nejstarší kronikář uherský — Anonymus — notář krále Bély, uvádí v kronice, kterou psal na rozhraní 12. — 13. století, že Rusové pod Kar- paty přišli teprve s příchodem Maďarů. Tvrzení se ovšem nezakládá na pravdě, poněvadž Rusové (Slované) již tehdy považováni byli za prastaré obyvatele krajiny pod Karpaty.

Domněnka, kterou Anonym vyslovuje, setkává se asi s faktem druhého přílivu Rusů v zem. Maďaři konali tehdy svůj postup „na západ slunce" s vůdcem Arpádem přes Kijev, kde jim velký kníže Svatopluk dovolil volný prů- chod Ruskem a k přechodu průsmyky karpat- skými dal značnou část ruských průvodců. Maďaři přišli tehdy počtem 100.000 duší se všemi stády, ženami, dětmi i otroky, kteří jim sloužili. Provázeni Rusy prošli volně průsmyky i kraji- nou ruskou pod Karpaty a odešli níže v planiny Uher a Sedmihradska. Zde bylo více pastvy pro jich stáda a větší možnost kočovati než v kra- jích hornatých, jež nutností obdělávatí půdu hodily se spíše klidným zemědělcům a to byli ruští Slované.

Třetí proud Rusů přešel starými průsmyky karpatskými r. 1200 s průvodem dcery halič- ského knížete Svatopluka, která provdala se za uherského krále Kolomana. Přišli s ní lidé vy- braní a původem vyšší. Uherský král usazoval je tehdy nejen v krajině pod Karpaty ale i v po-

4

mezí bývalé říše Velkomoravské, kde se jich stopy v komítátě prešpurkském a železnobrod- ském uchovaly až v století XVI. Rusové tito byli vesměs svobodnými obyvateli země a služeb jich užíváno bylo jako hraničních stráží či dveř- níků královských.

Krajina ruská pod Karpaty nazývala se tehdy „ Marchia Ruthenorum" . Syn uherského krále Štěpána v zachovaných análech Hildesheimských zván „dux Ruizorum“ . Maďaři tehdy v zabrané ruské krajině usadili kolonie myslivců, sokolníků a psářů královských (Maďarů), ostatní v zemi byl domorodý ruský lid.

Marca*) ruská prostírala se tehdy v krajích komitátu šáryšského, zemplínského, berežského, uiockého a později i v komitátě**) marmaroš- ském.

Země, pokrytá na severu obrovskými pralesy a divočinami horskými, nepřipouštěla dosud cel- kově pevné osídlení pásma Drobný lid ruský se svými stády nucen byl kočovati jen v rozlehlých planinách (poloninách) horských na přístupných místech Karpat. Pevné usídlení nejstaršího oby- vatelstva ruského v horách bylo pouze při hlav- ních průsmycích karpatských a doleji v kraji.

V století XIV. zavolal uherský král Ludvík v „Marku Ruthenorum" litevského knížete Fedora Korjatoviče, syna vládce podolské země, který v r. 1389 přišel s četnými novgorod-kýmí Rusíny a usadil se zde. Rady dochovaných listin udávají, že v těch dobách uherští králové zakládali na severu v „Marce ruské" nové a nové osady, do nichž volali nové a nové osadníky z Haliče a jižní Rusi.

II.

(Náboženství a jeho persekuce.) Na víru kře- sťanskou lid ruský nad i pod Karpaty nejdříve obraceli bratři-věrozvěsti Cyril a Methoděj, kteří všude zaváděli pravoslaví a s ním bohoslužbu slovanskou.

Křesťanství dle východního ritu — tedy pravo- slaví, kterému oba bratři učili, přijal s lidem první ruský kníže Vladimír, zakladatel „Červené Rusi".

Od těch dob národ ruský pod Karpaty držel se věrně pravoslaví a modlil se v kostele vždy jen v jazyce slovanském a nikdy latinském, jak činili jinde.

Ve víře i pravoslaví posílil je velmi příchod Fedora Korjatoviče, kterého král uherský přijal i s družinou přátelsky a jmenoval vládcem města Mukačeva i krajiny od řeky Uže až po Hust.***)

Fedor Korjatovič působil blahodárně, vybu- doval v zemi mnoho kostelů a v Mukačevě

*) „Marca“ — krajina.

**) komitát — župa.

***) Dle sdělení Prof. Dr. Kadlece dal mu panství novo- městské (pod Siatorem) a panství humenské v zemplínském komitátě.

založil klášter na „Černé hoře", z něhož pak vy- cházeli pravoslavní biskupové. Prvním z nich byl biskup Joann, který se i v Mukačevě usídlil.

Založením episkopátu mukačevského stali se pravoslavní biskupové ruští v Uhrách nezávislými na dosavadní moci biskupů ve Lvově a Přemyšlu.

Moc a rozmach pravoslaví v Uhrách žárlivě však sledovali papežové římští.

První proti pravoslaví vystoupil papež Miku- láš I. Vystoupil nejprve diplomaticky a snažil se odvrátiti biskupy mukačevské od pravoslaví. Věc se však nedařila a papež Mikuláš I. obrátil se o pomoc k haličskému biskupu Ladomírovi, který byl dříve pravoslavným a jmenoval se Vladimír. Papež mu dal hojně peněz a nařídil, aby najal vojsko a udeřil na pravoslavné Rusy v Uhrách. Uherský král se však zvedl na ochranu pravo- slavných a válečníky vypudil ze země. Římští vládci církevní poznali, že je s pravoslavnými křesťany v Uhrách těžká práce. Proto snažili se uherským králům dokázati, že moc pravoslaví pod Karpaty - právě tak jako u Slovanů západ- ních může vážně ohroziti státní jejich zájmy. Žádali krále uherské, aby zvláštním nařízením nutili pravoslavné křesťany přestupovati ku ka- tolictví neb aspoň v unii s katolickou církví.

Z uherských králů první vyhověl papežům král Karel-Robert (viz Kunčanka), který mocí vojenskou nutil své poddané, aby z pravoslaví přistoupili k „Unii1 neb katolictví. Pravoslavní pod Karpaty se však vzbouřili a dvakrát zahnali vojska krá- lova ze země.

Nátlak a pronásledování pravoslaví papeži a králi uherskými trvalo velmi dlouho, až konečně pravoslavný biskup Petronij přijal „Unii". Druzí dva jeho nástupci pod Karpaty zůstali však opět pravoslavní a k „Unii" přestoupil až ná- stupce jich Vasilij III. Tarasovič.

Pravoslavný lid se vzbouřil, biskupa zajal a uvěznil. Katolíci s latiníky biskupa vysvobodili a opět posadili na uniatský stolec biskupský.

Tím uniatstvi pod Karpaty definitivně za- kotveno.

R. 1690 sešlo se v Užhorodě 360 uniatských kněží, kteří na pokyn papežův volili nového uníatského biskupa, který byl cizincem, přišel z Říma a jmenoval se Josef de Camelis.

Při volbě biskupově nových 60 kněží pravo- slavných přistoupilo k uniatstvi. Přiměla je k tomu hlavně svízel hmotná, jež postupovala stejně s bídou a poddanstvím lidu, z něhož kněží pravo- slavní vyšli a jemuž sloužili. O sociální postavení duchovenstva pravoslavného se tehdy nikdo ne- staral, takže nuceni ústrky kapitulovali a přihlá- sili se k nabízené náboženské „Unii" řecko- katolické. Pravoslavný biskup definitivně od- straněn, poněvadž většina far v zemi byla již uniatská. Pravoslaví od těch dob počalo mizeti Nejdéle udrželo se v župě marmarošské, kde

5

v Sihotí byla tiskárna, v níž se tiskly pravo- slavné knihy.

„Unie“ řecko-katolická rozdělila v zemi kněze ve dva nepřátelské tábory, jež vzájemně se po- tíraly.

Knihy náboženské počaly se páliti a persekuce, dějinami stupňovaná, vzala svůj vznik

Kněží pravoslavní, kteří z bídy hmotné přidali se k „Unii", krůtě byli zklamáni, poněvadž slovo jim nedodrženo Odlehlé a chudé fary jich opět nedostaly půdy. Kruté daně na nich dále vy- máhány a trapná odvislost a područí katolickým biskupům maďarským nezměněno . . .

( Přeměna jazyka a národnosti.) S přeměnou náboženství pravoslavného v Uhrách nastala i přeměna jazyka a národnosti ruské. „Unie" stala se nositelkou nejen náboženských, ale i protikulturních snah uherského státu, vůči osa- mělé větvi karpatoruské, jež následkem toho celkově upadla a stala se vasalem svých pánů.

V zemi zavládl jazyk latinský, jímž mluvilo duchovenstvo a šlechta. Ruské školy bohoslo- vecké v zemi zrušeny, úřady opanovala maďar- ština a po sloučení s Rakouskem i němčina.

Úleva přišla za časů Marie Terezie, která do- volila kázati v kostele a na nižších školách učíti ruský, a za císaře Josefa II., který zřídil v Už- horodě opět ruský seminář bohoslovecký. Císař, který nebyl u Maďarů oblíben, brzy však zemřel a s ním i privíleje, jež na čas zlepšily věc.

Za císaře Leopolda II. rakouského (1791) přes odpor Chorvatů vymohli si Maďaři, že jazyk jich zvláštními učiteli vyučován bude na všech školách v Uhrách, čímž Maďaři počali svou ja- zykovou nadvládu.

Císař František II. rakouský r. 1830 vydal pak nařízení, že veškeré listiny a zákony pro Uhry musí býti na příště potvrzovány panov- níky jen v jazyce maďarském. Kněžím nařízeno, aby vedli matriky a listiny maďarský a křestní listy vydávali po maďarsku. Pro děti všech Slo- vanů usazených v Uhrách vydána maďarským profesorem Martonem maďarsko-slavjanská mluv- nice a jazyková persekuce všech slovanských jazyků v Uhrách počala.

V r. 1844 vyhlášen maďarský jazyk vyučo- vacím jazykem na všech školách v Uhrách. Roku 1848 císař rakouský Ferdinand I. utvořil první maďarské ministerstvo a Maďaři opanovali pole úplně. Chtěli se však vymaniti zcela i z nad- vlády rakouské, čímž špatně odvděčili se ra- kouské vládě za všechny výhody a ústupky jím činěné. V čele s Ludvíkem Košutem, pomaďar- štěným Slovákem, provedli vzpouru.

Slovanští příslušníci Uher se k nim však ne- přidali. Rusové pod Karpaty i Slováci (stejně Maďary persekvovaní) zdvihli se a šli na pomoc vojsku vládnímu. Vojsko povstaleckých Maďarů bylo však silnější a za krátko si podrobilo celé Uhry. K vítězství pomohl jim fakt, že v té samé

době počaly nepokoje ve Vídní, proti Rakousku zdvihli se Poláci v Haliči a Italové v Lombardii a Benátkách.

Císař Ferdinand I. nucen byl opustíti s rodi- nou Vídeň a usídlil se v Olomouci, kde nástup- cem jeho stal se arcikníže František Josef I. Mladý arcikníže vida, že povstání nepřemůže, odebral se r. 1849 do Varšavy k caru Mikuláši I. a žádal jej o pomoc. Car přislíbil, dal rozkaz k překročení hranic rakousko-uherských a vojsko ruské počtem silnější způsobilo, že povstání bylo potlačeno.

( Chvíle ulehčení. Adolf rytíř Dobrjanský.) Chvíle ulehčení ruského národa pod Karpaty nastala. Svobodnější duch zavál v zemi, jejíž budoucnost jevila se všem ve světle nejlepším. Rakouská vláda pod dojmem pomoci ruského císaře a vítězství nad povstalci v Uhrách jme- novala pod Karpaty velkým županem rytíře Adolfa Dobrjanského a svěřila mu správu čtyř žup. Dobrjanský, jenž během povstání byl při ruské armádě rakouským intendantským komi- sařem, zasloužil se o svůj národ nesmírně. V lásce k lidu a rodné zemi odevzdal maďarské vládě adresu oddanosti ruského duchovenstva pod Karpaty v Uhrách s žádostí o vlastní samo- správu země. V čele deputace jel do Vídně žádati, aby Uhry rozděleny byly v distrikty dle národností a mateřké řečí, jež zavedla by se do škol i k soudům. Usídlil se v Užhorodě, kde všemi prostředky snažil se zlepšiti postavení rodného ruského národa a jmenoval proto na význačná místa úřední jen opravdově cítící Rusy. Maďaři, kteří dále zůstati chtěli v úřadech, po- vinni bylí učiti se ruský a úřadování v ruském jazyce zavedeno v celé zemi.

V roce 1849 počalo se v Užhorodě i na škole latinské vyučovat ruský, takže dalším působením Dobrjanského přišla nová era probuzení národ- ního pod Karpaty.

Tím vším popudil Dobrjanský proti sobě ovšem Maďary, kteří vystoupili tak výhrůžně, že mu na sněmě uherském znemožnili prosloviti při- pravenou řeč, v níž stkvělými důvody — histo- rickými i právnickými — hájiti chtěl práva lidu na autonomii nynější Podkarpatské Rusi. Řeč Adolfa rytíře Dobrjanského vyšla pak tiskem německy a ruský. V Paříži vytištěn slavný jeho spis, francouzský napsaný: „Rakouští Slované a Madaři“ — o němž zajímavým a věcným způsobem rozepisuje se zvláštním článkem Dr. František Tichý. (Naše Doba 1921 str. 325 — 346.)

* *

*

(Snahy probuzenecké a literární.) Dobrjan- skému ve snahách probuzeneckých pomáhalo mnoho upřímných a šlechetných Uhrorusů, mezi nimiž vynikal zejména Vasilij Popovič, biskup mukačevský, který obstaral i kněžím pravidelné platy, zbudoval kostely a vystavěl řádné fary.

6

Byl dobrým následníkem biskupa Ondřeje Bačin- ského (1772 — 1819), který za svého biskupování v Mukačevě vykonal mnoho k povznesení úrovně vzdělání duchovenstva i jeho zabezpečení hmot- nému. S jménem Ondřeje Bačínského navždy jsou spiaty i první počátky osvětového probuzení pro- stého lidu pod Karpaty. Školy ruské jíž v r. 1793 měly vlastní proinspektorát, který — žel — v r. 1831 opět byl zrušen a úpadek školství počal na novo.

ruským — jak tomu bylo u prešovského kanov- níka Alexandra Duchnoviče a přítele jeho AI. Pavloviče.

Aleksandr Duchnovič sepsal a vydal r. 1847 první uhroruský „bukvar“ (slabikář). R. 1850 první uhroruský kalendář a mnoho vlasteneckých knih. Založil společnost pod názvem „Litěratur- noje zavědenije prjašovskoje“ , jež od r. 1851 — 1853 vydávalo ročně knihy pod názvem : „Po- zdravlenie Rusinov.“ Napsal i velké množství

„BOŽÍ MUKA" U SALDOBOŠE.I (J|ih Po'd|karp. Rusí.)

V prvé polovině 18. století snažili se učitelé bohosloveckých škol vytvořiti místní literární jazyk ruský, jímž by spisovali. Prof. Dr. Kadlec však píše, že pokus jich nebyl šťastný, poněvadž oni, odchovanci cizích seminářů, buď trnavského či jagerského, neovládali dobře ruštinu. Spisovný jazyk, jímž hodlali psáti, byl divnou směsí místního jazyka lidu a jazyka církevního (staroslovanského), k němuž vymýšleli nové libovolné útvary a slova. Později sáhli opět k literárnímu jazyku velko- ruskému.

Umělým jazykem psal hlavně kanovník Jan Kůtka (r. 1756 — 1814), který vydal první pro lid psaný katechismus, do nedávná přetiskovaný. Po něm neustáleným jazykem umělým počal psáti i Lučkaj, autor dvousvazkové knihy ká- zání a „Gramatiky slavoruthenské.11 Právě tak Ondřej Baludňanský, Curgovič i Stefan Mosta- novič ; tito však již pod silným vlivem ruštiny Literární činnost uhroruských spisovatelů počala se štěpiti. Někteří užívali jazyka umělého jímž i kázali, druzí věrni zůstali spisovnému jazyku velkoruskému. Ba stalo se, že mnozí ze spiso- vatelů psávali jazykem dvojím, buď umělým, či

krásných vlasteneckých veršů, jež se dodnes citují.

V roce 1850 — 1859 překladatel státních (držav- ných) zákonů maď. do ruské řeči — kněz mu- kačevské fary Joann Rakovskij vydával a řídil ruský časopis : „Cerkovnaja Gazet a“, v němž otiskoval vlastenecké stati právě tak, jak činil i v haličsko- ruském časopise „Slovo.“ Vydal i ruskou mluvnici v řeči maďarské pro Maďary, kteří se chtěli naučiti ruský.

Velmi zasloužilým o národ byl kněz Joan Duliškovič, jenž sepsal vědeckou práci: „Jisto- ričeskija čerty Uhro-Ruskich“ (Historické črty Uhrorusů). Práce vyšla ve III. dílech. Další zne- možnil mu pomaďarštěný biskup tehdejší, který jej sesadil z úřadu.

Mukačevský vikář Joan Curgovič (1791—1862) po dobu svého působení na mukačevské faře prokázal národu, lidem i církvi mnoho dobra. Se- psal mnoho vědeckých prací, zvláště kázání v ruské a latinské řeči. Kunčanko poznamenává, že za- sloužilými pracovníky kulturními byli: archiman- drit Joan Mondok — kněz Nikolaj Homičkov — kněz Andrej Popovič — kněz igumen mukačev-

7

ského kláštera Anatolij Kralický — kněz Piotr Azarij — kněz Silvaj, spisovatel vlasteneckých statí a divadelních her, a profesor Viktor Kimak, spisovatel školních pomůcek.

Andrej Popovič za svého působení vydal uhro- ruskou azbuku pod názvem: „Věrny j Angel“ — „Bibličeskuju Historiu" a „ Velikyj Sborník “ o službě boží. Rovněž velké množství vlaste- neckých veršů.

V roce 1861 po dlouhém čase vydali ruští biskupové v Prešově a Mukačevě opět nařízení, aby matriky i listiny církevní byly vedeny jazy- kem ruským. V roce 1864 vlastenci uhroruští v Prešově v čele s velkým županem Adolfem Dobrjanským založili národní ruský spolek s ná- zvem „Občestvo sv. Vasilije V etikovo". Dobr- janskij zvolen předsedou a zástupcem jeho Ra- kovskij. Cílem spolku bylo probouzeti a vzdělá- vati národ pomocí ruských knih. Za tím účelem vydával spolek i ruské knihy učebné pro mládež, psané Rakovským, Sabovem, Kimákem, Popo- vičem, Ignatkovem atd. Kyrii Sabov vydal gra- matiku spisovného jazyka ruského, jíž užívalo se v užhorodském, prešovském, mukačevském i sihot- ském gymnasiu až do let 90. minulého století.

Ignatkov v r. 1866 počal vydávati i politický časopis ruský pod názvem: „Svět“. Ve vydávání jeho pokračoval Sabov i Kimak.

Školy a gymnasia nadaná pomůckami a vyu- čovacím jazykem ruským velmi prospívaly. Líd ruský pod Karpaty modlil se v kostele a učil v nižších školách elementárních rovněž po ruský.

Povědomí ruské, národní i osvětové, krásně rozkvetlo a slibovalo do budoucna nejkrásnější ovoce.

(Rozdělení Uher od Rakouska.) Přišla však doba rozdělení Uher od Rakouska a s ní zmizela navždy šťastná doba utlačovaného národa. Ra- kousko v roce 1866 ztratilo trvale Lombardii a Benátky, válku s Německem prohrálo a muselo složití válečnou daň. Maďaři počali znovu klásti požadavky. Neústupně žádali, aby Uhry byly prohlášeny samostatným státem. Rakousku, ač váhalo, nezbylo nic jiného než kapitulovati. Maďaři v roce 1867 obdrželi samostatnost, vlastní ústavu a ministerstvo. Téhož roku i císař Fran- tišek Josef í. dal se korunovati za krále uher- ského.

Po korunovaci krále Maďaři počali samostatně spravovati svůj stát. Ostří jejich hněvu obrátilo se ihned proti Karpatorusům a Slovákům, kteří rovněž súčastnili se ve vojště rakouském potla- čení tehdejší vzpoury maďarské (v r. 1848). Per- sekuce slovanského národa, horší předešlé, po- čala. Maďaři ihned vyloučili ruský jazyk z úřadů, škol i veřejného užívání. Adolf Dobrjanský se- zazen z úřadu a sproštěn poslanectví v uherském sněmě. S ním sesazena i řada jiných vlastenců uhroruských a místa jich dána odrodilcům vlast- ního národa. Ruští a slovenští vlastenci houfně

překládáni v místa čistě maďarská. Časopis ruský „Svět" zastaven a redaktoři jeho za to, že hájili zájmy národa proti persekuci maďarské, museli prchnouti do ciziny.

Počaly vycházeti nové časopisy v duchu maďar- ském „Zora" a „Nový Svět“. Později tiskl se polo ruský, polo maďarský časopis „Karpat", píšící zcela v duchu maďarském, který byl za krátko rovněž zastaven.

Poroba a ponížení. Persekuce ruského ná- roda počala být všestranná a lid ruský vydán všemožnému chíkanování v šanc. Školy zmaďar- štěny úplně a ruský jazyk neponechán ani v ško- lách církevních. Jedině v „cerkvi" (v kostele), kázal jím po rusku kněz.

Práva lidu neměl kdo hájiti, poněvadž šlechta většinou cizá a drobní zemani, nadaní uherskou vládou za poslušnost různými výsadami, ry. hle se od lidu odklonili, nechávajíce jej osudu a útisku.

Drobný lid ruský — živě se zemědělstvím — omezil se pak čistě na venkov. Z řad jeho tu a tam v poněkud privilegovanou část národa vyšinuli se jedině noví duchovní, jichž kolébky namnoze stávaly v chatách. Většinou odrodilí, vychováni na příště opět v duchu i řeči maďar- ské, nuceni k ústupkům svědomí maďarskou vládou — bezmála všichni přestali být lidu tím, čím mu byli obětaví a osvícení jich předchůdci.

Plnoprávnými občany od těch dob stali se jen šlechtici a zemané. Nejhorší půda a sociální po- měry ponechány lidu, který soustavně upadal v bídu hmotnou a poddanství šlechty cízé neb odrodilé.

Učitelský dorost ruské krajiny pod Karpaty v mateřském jaz ce nevzděláván — literatura přestala býr pěstována — jazyk netříben až posléze upadl, roztříštěn na drobná nářečí. Po- sledním pokusem literárním v nynější Podkar- patské Rusi byl malý ruský časopis „Listok" , vycházející redakcí kněze Evžena Fencika v dě- dině Velkém Rakovci. V Užhorodě pak „ruský11 kalendář se značnou častí tisku maďarského vydal kněz a profesor Dimitrij Hebej.

Ruský lid „severní uhorčiny" (jak Maďaři říkali), nejsa paragrafy nucen, škol nových vět- šinou nenavštěvoval. Ne oučen a kulturně opu- štěn, domníval se ve své prostotě, že škol k životu nepotřebuje. Tím udržel si sice jazyk mateřský, ale jinak úplně zao tal a v kultuře klesl až nej- níže. Jsa ve vlastní zemi úplně bezprávný, bál se a dal sebou bez odporu vládnouti. Nejvíce využit byl od let 70tých min. století, kdy v severní Uhry přes Halič přivalil se pro> d židovských vystěhovalců, kteří před pogromy prchali z Ruska. Rychle orientováni, zakotvili mezi lidem ruské části v Uhrách. Po dohodě se souvěrci v zemi již usazenými, nebrzděni vládou, přebrali po- malu do rukou vešk ren obchod, řemesla a živ- nosti, k jichž provozování negramotný Rusín

8

v zemi byl těžce schopen. Lidu k živobytí zbyla jen půda a možnost žiti z ní Půda však neroz- umně na částky drobená nemohla lidu přinésti úplné obživy jíž proto, že byla zaostale a ne- dostatečně zdělávána.

Průmysl v zemí scházel a chybí, tak že lid v soustavném úpadku zatlačen byl později k pou- hému zemědělskému nádeničení a přisluhování větším, kteří ho využili.

Rovněž i pěstování dobytka na planinách hor stalo se odvislým na státě uherském, jemuž lesy patřily a na zvůli arendářů (nájemců) kteří nájmem přebírali lidu pastvin. Tím stal se i hospodářský život lidu v zemi prostě nesnesitelný.

Martyrium tohoto lidského živoření dalo poz- ději základ k zvýšenému vystěhovalectví ze země, jež časem nabylo tak úžasných rozměrů, že ohrozilo i poplatnost uherského státu.

Poměry tyto zastihla v zemi světová válka, jež v prvé etapě tudy se valila.

Otřesy její vyvolaly vulkanické otřesy i v ny- nější Podkarpatské Rusi. Lid, dříve i jak lidská jednotka zcela opomíjený, viděl a poznal v pří- livu jiných národností v zem, jich nároky na život a práva. Poznal i své soukmenovce, již slovem, písmem a tradicí dokázali mu, že patří k nim a zároveň s nimi tvoří část velkého, rus-- kého národa. Vystěhovalci z pod Karpat, kteří ve světě nabyli pokroku a lepší sociální úrovně, vystihli konečně jaké bezpráví na nich doma bylo pácháno. Prošlí životem, vychováni světem, přáli si živelně osvobozeni krajanů, kteří ve staré vlasti staletími stali se úplnými vasaly ve vlastním kraji.

Zhroucení front a starých bezprávných držav — vedoucích světovou válku — otřáslo strašlivě zdán- livě pevnou stavbou kolosa, stojícího na hlině- ných nohách násilí vůči slabšímu.

Duch svobody zavál mocně i pod Karpaty, zbrocenými krví tisíců padlých a persekvova- ných. Živelné vlny životní touhy po osvobození vydraly se i zde na povrch a nedaly se zti- šiti ani dalším násilím, ani šíleným pronásledo- váním.

Přišla hodina osvobození, v níž podepsána sa- mostatnost ruské části severních Uher.

Osvobozením všech ujařmených národů vy- manila se i Podkarpatská Rus z potupné nad- vlády. Smlouvou versailleskou obdržela samo- statnost a přidala se dobrovolně k republice československé, u níž hledala oporu, ochranu i posilu národostní a vzkříšení kulturní.

Ustavní listina Československé republiky ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. zák. a nař. usta- novuje o Podkarpatské Rusi následující :

(§ 3.) „Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem.

Nedílnou součástí tohoto celku jest, a to na základě dobrovolného připojení podle smlouvy

mezi hlavními a přidruženými mocnostmi a Čes- koslovenskou republikou v Saint Germaín-en- Laye, ze dne 10. září 1919 samosprávné území Podkarpatské Rusi, které bude vypraveno nej- širší autonomií, slučitelnou s jednotností republiky Československé.

Podkarpatská Rus má vlastní sněm, který si volí předsednictvo. Sněm Podkarpatské Rusi je příslušný usnášeti se o zákonech ve věcech ja- zykových, vyučovacích, náboženských, místní správy jakož i jiných věcech, které by naň pře- nesly zákony Československé republiky. Zákony usnesené sněmem Podkarpatské Rusi, projeví-li president republiky s nimi souhlas svým podpi- sem, vyhlašují se ve zvláštní sbírce a podepisuje je také guvernér.

Podkarpatská Rus budiž v „Národním shro- máždění" Československé republiky zastoupena přiměřeným počtem poslanců (senátorů) podle příslušných volebních řádů československých.

V čele Podkarpatské Rusi je guvernér jme- novaný presidentem Československé republik v k návrhu vlády a odpovědný také sněmu Pod- karpatské Rusí.

Funkcionáři budou dle možnosti vybíráni z je- jího obyvatelstva.

Podrobnosti, zvláště o právu volíti a volitel- nosti do sněmu, upravuje zvláštní ustanovení.

Zákon Národního shromáždění, který určí hranice Podkarpatské Rusi, tvoří součást ústavní listiny."

III.

Podkarpatská Rus je nejmladší a nejvýchod- nější částí republiky Československé, kterou spo- juje přímo se slovanským východem.

Na severu hraničí s Haliči — na jihovýchodě s Rumunskem — na jihu hranicemi a poříčím Tisy s Maďarskem a na západě tokem Uže se Slovenskem. Hranice karpatsko-slovenské nejsou dosud ustáleny; po dohodě se sousedy urči je příští sněm Podkarpatské Rusi. Hranice s Ru- munskem volají po opravě, poněvadž dráha naše, jediná spojka s východem, prochází zde částí území rumunského, čímž komunikace naše značně je stižena.

Rozloha Podkarpatské Rusi není veliká. Měří 12000 km". Rozkládá se na 48 — 49° severní šíře a mezi 40 — 42° východní délky dle Ferra.

(Hory.) Z větší částí plochy prostoupena je země horami, pásmem vysokých Karpat, jež od Užoku na východ až k řece Latorči táhnou se pod jménem Velikých Bezkyd. Největším bodem v nich je Polonina Runa 1462 metrů vysoká.

Po hranicích Haliče a Rumunska vystupují tyto Karpaty pod jménem Karpat Poloninských či Marmarošských. Mezi řekami Černou a Bílou Tisou dostupují největší výše a šíře. Nejvýchod-

9

nější skupinou v nich je vysoké pásmo horských hřbetů Černá Gora.

Nejvyššími body na východě země jsou Pietroš 2022 m a hora Hoverla 2050 m vysoká. Na jižní hranici k Rumunsku strmí Pop Ivan 1940 m do výše. Nad průsmykem Jablonickým rozkládá se pohoří Černá Kléva s nejvyšší horou Brat- kovskou.

Za Černou Tisou táhne se pohoří Svidovec s nejvyšším bodem hory Bližnice.

Vysoké Karpaty , které prostupují největší část území Podkarpatské Rusi na severovýchodě a v nichž pramení všechny větší řeky, jsou moc- ným pásmem pískovců a hlinitých břidlic třeti- horních. K nim níže v zemi patří i pásmo sopeč- ných vyvřelin prorývané řekami, jež dělí je na čtyři části.

Mezi řekami Užem a Latorčí je horské pásmo Vihorlat, jež sklání se až k Užhorodu, a pásmo hor Makovica.

Mezi řekou Latorčí a Boršovou pásmo horské Bužora a Velký Djil.

Mezi tokem Boršovy a Ríky jsou Seveljušské hory a skupina hor Avaš, které od řeky Riky postupují na jih přes Tisu do Rumunska.

(Průsmyky.) V Karpatech hlavní komunikační spojkou na sever a východ, jsou tři horské prů- smyky.

Průsmyk Užocký 889 m nad hladinou moře, jímž probíhá trať naší dráhy vzhůru na Sambor do Haliče.

Průsmyk Verecký 841 m s nedalekou tratí dráhy na Stryj v Haliči.

Průsmyk Jablonický 831 m v horách nad Jasinou v župě marmarošské na severovýchodě Podkarpatské Rusi,

Těmito prastarými průsmyky mezi hřebeny Vysokých Karpat přešli v pradávnu staří slo- vanští obyvatelé země. Svědčí tomu dodnes po- jmenování dědiny (sela) Uliče, ležící dole pod průsmykem Užockým, kde osídlení své počal v stol. VI. kmen jihoruských Uličů, znepokojo- vaných v domácích državách svých na Dněstru nájezdy asiatských kmenů. Průsmykem užockým neb vereckým přešla nepochybně v zem i dcera haličského knížete Představa s družinou Rusínů, když provdala se za uherského krále Kolomana. Průsmykem jablonickým přišel v století XIV. i litevský kníže Korjatovič s četným průvodem Rusínů. Tímto průsmykem v r. 889 přešli i Maďaři se svými stády, ženami, dětmi, otroky a průvodem ruských průvodců, které jim dal sebou velký kníže ruský Svatopluk, když roku 884 počali s vůdcem Arpádem postup „na západ slunce1',

(Reky.) V pohoří Bezkyd i Vysokých Karpat pramení všechny řeky země, směřujíce tokem na jih. Bezmála všechny vlévají se do Tisy, tvo- řící z části přirozenou hranici vůči Maďarsku.

Ve skupině vrchů Černá Gora v Karpatech Marmarošských pramení řeka Bílá Tisa. Vysoko

nad ní v severu Karpat Marmarošských vyvěrá Tisa Černá, jež tekouc překrásným hlubokým údolím jasinským, splývá nad Rackovou s Tisou Bílou, aby dále pod jednotným jménem Tisa přibrala na pravém břehu karpatské řeky Spurku, Teresvu, Tereblju, Riku a Bor sovu.

Reka Latorča pramení vysoko v Karpatech na severní hranici k Haliči, východně od prů- smyku Vereckého a teče rovněž na jih, opouštějíc u města Copu půdu země.

Reka Už vyvěrá nedaleko Užoka v nejsever- nější části země a tokem svým činí přirozené hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Svahuje k jihu a přijímá po levém břehu karpatské řeky Ljutu a Turji. Od Užhorodu točí se na západ v stolici zemplínskou na Slovensko.

Reky Podkarpatské Rusi mají mnoho přiro- zeného spádu, poněvadž s vysokých hor tekou do nížiny. Jarním táním mocných vrstev sněhu na planinách hor se velmi rozvodňují, poněvadž nejsou regulovány a dravě letí korytem. V ploché části země přesyceny přítoky menších řek a potoků vystupují z jara ze břehů, široce se roz- lévají a mění krajinu v širá jezera. Vodní síly řek není dosud plně využito. Jedině v župě marmarošské na Tise, nahoře v Karpatech, po- stavila dřívější vláda menší klausury vodní , v nichž, zadržená voda občasným vypouštěním usnadňuje voroplavbu. Obrovské množství sru- baného dřeva dopravuje se tak dolů na hlavní tok řeky Tisy, kde pro další plavbu je již dosta- tečná hloubká řečiště.

Ryb chovají řeky hojně a různých druhů. V by- střinách horských je dosti pstruhů, jež Huculové chytají zajímavým způsobem. Zajímavý je i život „pltníků" (vorařů), kteří s prámy naloženého dřeva, srubaného na horách, plaví se s výše toku řeky dolů na střední Tisu. Hospodářství vodnímu, indu- strialisaci země i zemědělství prospěla by pře- devším řádná regulace řek a za druhé využití obrovské vodní síly k výrobě elektrického proudu, který dle úsudku odborníků stačil by z velkých hydrocentral zásobiti nejen Podkarpatskou Rus, ale i sousední Maďarsko.

(Rovina.) Řeky karpatské, svahujíce s hor, protékají nejprve úzkými pásy těsných údolí v soutěskách horských v pomezí Karpat. Později pořičí těchto řek prochází jíž údolí rozsáhlejší a úrodnější, lemované horskými pruhy sopečných vyvřelin. Na jihu rozvírají se údolí již v šírou, plochou rovinu Užhorodsko-Tisskou, jež do země zasahuje z Maďarska. Rovina tato^ prostírá se od hranic Slovenska, Užhorodu a Copu — dále na východ podél řeky Tisy a rozšiřuje se vzhůru přes Mukačevo až k Beregsázu a Sevljuší. UHustu se níží a u Trebuše úzkým pruhem končí. Nej- nižší je u Copu (106 m nadmořská výše).

Rovina užhorodsko-tisská je nejnižší a nej- úrodnější částí Podkarpatské Rusi a zaujímá bez- mála čtvrtinu plochy vší země. Rodí v hojné

10

míře všechny druhy obilí, zejména pšenice, které se pěstuje veliké množství. Hojně je nafpolích kukuřice, brambor, lnu a konopí. Kukuřice užívá se z části k semletí na mouku a krupičku z části pak za výkrm dobytka zejmena vepřo- vého. Zelné kukuřičné klasy uvařené ve slané vodě neb upečené ve žhavém popeli považují se za pochoutku. Rolníci v rovině k uložení kukuřice stavějí při staveních t. zv. „košary na těngericu" , upletené z proutí proloženého koly a kryté šindelem či došky. „Košary" stojí na dřevěných nohách podlahou vysoko od země, aby vlhko

slivek, z nichž se v palírnách pálí mnoho slivo- vice. Stromů vlašských* ořechů a jedlých kaštanů je mnoho; ba i fíky jedlé se pěstují.

Odbočku „ hlavní železniční trati činí dráha, vedoucí od Copu přes hlavní město země Užho- rod vzhůru na Perečín, Dubrinič, Velkou Bereznu, Kostrinu, Stavnu atd. až na Užok, kde serpen- tinami a tunely projíždí krásnou scenerií horské soutěsky a vede dále k Samboru do Haliče.

V Baťu odbočka dráhy vede na Mukačevo, Svaljavu a Volovec. Odtud dále ku Stryji do Polska.

KOŠAŘ NA „TĚNGERICU" (kukuřici).

nemělo přístupu 'kufjklasu kukuřičnému. Je to jakýsi druh stodol na kukuřici.

V rovině na polích daří se a pěstuje hojně zeleniny, hlavně hlávkového zeli, výborné okurky, jedlé melouny, zelená paprika a tykve. Pěstuje se i dýmkový tabák, který zásobuje státní továrnu na zpracování tabáku v Mukačevě.

Na svazích kopců nízkého předhoří roviny je znamenitá vinná réra. Nejvyhlášenější je vinná réva a vino seredňanské (rovnocenné vínu tokaj- skému), víno muškátové a karpatský furmint. Ročně vyrobí se skorém 70.000 hl vína, s nímž v zemí i exportně obchodují bezmála výhradně jen židé.

Na svazích vinic i v rovině daří se znamenité ovoce, neobyčejně lahodné chuti, medově vo- nící.

Zejména znamenitá, křehká jablka, meruňky a broskve. Hojnost je třešní, višní a šťavnatých

Rovina užhorodsko-tisská stačila by obilím zásobiti zemi. Není však dosud řádně odvod- něna, ani racionelně hospodářsky obdělávána. Osazena je na jihu většinou rolníky maďarskými a nad Síhotí rumunskými. Mezi ně patří i část v rovině usazených majetnějších a hospodářsky vyspělejších Rusínů.

Značnou část roviny Podkarpatské Rusi mezi Mukačevem a Beregsázem zabírají dosud, z části jen odvodněné rozsáhlé močály, z nichž největší je t. zv. „Černý močár“ (24.684 jiter rozlohy) s velkým, přilehlým rybníkem.

(Železnice.) Jižní, rovinatou částí Podkarpatské Rusi, skorém při hranicích Maďarska a Rumun- ska projíždí nejdůležitější a nejdelší železniční trať země. Je to hlavní trať dráhy vedoucí z Prahy do Košic, odkud vede dále jihem země přes Cop — Baťu — Beregsáz (Berehovo) — Sevljuš — Hust až k Terešvě, kde dále nad Marma-

11

rošskou Sihotí až po stanici Visovoolgy projíždí 46 km území rumunské. Pod Bočkovem a u Tre- buše opět na území našem dělí se na odbočku dráhy, vedoucí v Rumunsko, a dráhu naši, vedoucí vzhůru na Jasinu a Stanislavov do Polska. V Kiraly- háze, hlavní rychlíková trať, odbočuje do Maďarska na Szatmar a Debreczín.

Menší lokální dráhy vedou od Beregsázu a od Trebuše vzhůru do země. Z nich nejdelší je z Beregsázu do Dolhy.

Hlavní rychlíkové spojení naši republiky s Ru- munskem resp. východem má pouze jižní nej- delší trať země. Trať jest jednokolejná, což značně stěžuje velmi čilý provoz. Ředitelství státních drah země je v Košicích.

(Lesy.) Úzkokolejné lesní dráhy v zemi — jichž hojně odbočuje od hlavních tratí — slouží transportu dříví z obrovských zalesněných kom- pleksů hor. Obrázky v knize znázorňují nám odvážení dřeva úzkokolejnou drahou z okolí Černoholovy na „Vrchovině11 v Podkarpatské Rusi na trať Užhorod Užok.

V lesích určených ku kácení zřídí se na boku vysokého vrchu maličká cesta pro úzké koleje a drobné vozíky nákladní tažené koní. V ruba- niskách lesa naloží se na vozíky polena poká- ceného dřeva. Koníci táhnou dříví po kolejích až k místu, kde je položen „smyk11 z prken. „Smyk11 položen je s boku hory dolů, aby po něm dříví dobře sjíždělo. Občas polévá se vodou, aby třením dřev nezahořel a polena po něm dobře sjížděla. Dole nakládá se dříví na menší nákladní vláček úzkokolejné dráhy, který drobná lokomotiva táhne pak na hlavní železniční trať.

Dřevorubectvím v lesích na horách živí se velmi mnoho Rusínů v zimě i v létě. Mnozí z nich z lesa ani nevyjdou. Sekyrami ze špalků z kmene lipového neb topolového přisekávají a struháky dlabají kulaté, dřevěné mísy, hrnečky a dřevěné lžice, jichž lid v celé zemi užívá.

Lesů na úbočí Karpat i nižších pásem horských je veliké množství. Skorém dvě třetiny země jsou jimi pokryty. Na severu je nejvíce lesů jehlič- natých, jež ve výši 1600 m mění se již v kleč. Níže jsou lesy bukové a z části dubové. Dříví z lesů bukových se užívá hlavně k topení. Prů- mysl dřevařský až na malé výjimky není vyvinut. Velké státní podniky dřevařské v Antalovcích na výrobu sudů a dřeváků nepracují. V činnosti jsou továrny, jež destilací dobývají z dřeva che- mických výtažků. Jsou to hlavně Bantlinovy továrny v Perečíně a Turja v Bystré, závod „Svaljava11 ve Svaljavě, „Clotílda" v Bočkově a chemická továrna na zpracování dřeva v Dolze. Bednárny jsou v Mukačevě, Berehově (Beregsáze) a Tiačevě. V Užhorodě pracuje továrna na nábytek „Mundus", Ostatek dřeva z pokácených obrovských kompleksů lesů zpracují veliké lesní pily, buď státní či soukromé. Velmi značný odbyt má výroba pražců pod koleje železnic. Dřevěného

uhlí vyrábí se rovněž mnoho. Malá státní pilka v Turja Remetě prostým zařízením na vrchní vodu — velkým hoblíkem poháněným vodou — řeže z dřeva tenké „luby11 hledané obuvníky za vložky do bot i sítaři k obrubám sít.

Lesy karpatské tvoří všude přirozenou deko- raci úchvatné scenerii vysokých hor, jichž hlu- boká údolí jsou malebná a divukrásná. Na severu lesy mění se leckde již v pralesy ; v nich pro nepřístupnost nelze káceti obrovské kmeny. Kvě- tena pralesů je zcela zvláštní a bujná. Obrovské kapradiny a přeslička dosahuje zde výše člověka. V Karpatech Poloninských na vrcholech nejvyš- ší h hor roste divoce alpská protěž, alpská růže, hořec a divoký rhododenron. Svahy a paseky lesů vší země posety jsou jahodami, maliním, ostružiním a lískovým ořeším. Vysoko v horách na úbočí táhlých svahů jsou v lesích rozsáhlé planiny lesní t. zv. „poloniny11, na nichž lid od jara do zimy pase dobytek a ovce.

Lesy Podkarpatské Rusi jsou většinou majetkem státu. Malé množství jich mají velkostatky a nej- menší částečku drobný lid. Lesy státní t. zv, „kinštarské11 jsou největším majetkem země. Za dřívější vlády pronajímaly se za směšný peníz nájemcům, kteří je vyplenili nejpustším způ- sobem. Obrovské kompleksy jich vyrubány, dříví vyvezeno ze země, aniž se kdo postaral o nové zalesnění.

Lid lesů v zemí rovněž nešetří. Dychtiv půdy kácí lesy a primitivním způsobem obrací na pole. Kmeny stromů porazí hezky vysoko nad kořenem, větve oseká a dříví prodá. Zbylé chrastí na místě zapálí, nechá vyhořeti, načež mezí kmeny půdu, popelem polehlou, zoře — motykou a zaseje zrno (oves). Úroda těchto políček je ovšem ubohá, poněvadž země špatně obdělaná slabě urodí. Mezi obilím současně vyrůstá nové trní a křoví, které se po „žních11 znovu spaluje, což se činí tak dlouho, dokud země rodí. Pak nechá se prostě dobytku za pastvinu. Však práce na těchto políčkách nestojí stejně za námahu. Obilí zelené často spase vysoká zvěř, jíž je zde dosti, neb rozryje divoká černá zvěř, které pobíhají celá stáda.

Lesníci mají tuhou prácí. Ze škodné zvěře odstřelují nejvíce lišky, jichž je po lesích mnoho. Pasoucí se stáda ovcí a skotu na pla- ninách napadne často i vlk, který sem přebíhá s polské strany. Dle sdělení lesníků i medvěd zanechá často ve sněhu stopu, V odlehlých částech hor najde se rys a divoká kočka. Níže kuna, tchoř, jezevec a hranostaj.

Nad lesy „Vrchoviny11 Podkarp. Rusi vídala jsem často kroužit orla v mocném rozpietí perutí a plynout v obrovské výšce majes átně dále. Nad hory časem přelétne i sup.

Krahujec je běžným zjevem a postrachem drůbeže, jež zdaleka dravce vycítí a s perutěmi k zemi kleslými úzkostně pobíhá, hledajíc ochrany.

12

Zvěře na horách za dobu války mnoho ubylo. Je vybita pytláky a vojáky, kteří v lesích nezří- zeně řádili. Osadníci horských dědin, jímž po etapě světové války zbylo na severu země dosti zbraní v ruce, rovněž nešetří zvěře.

Ředitelství státních lesů, hospodářské i poli- tické správě lesní v Užhorodě připadl velký a málo vděčný úkol povznésti lesní hospodářství země na stupeň, který zasluhuje a který v rukou osvědčených odborníků béře se znamenitě k cíli.

(Přírodní bohatství.) Země a plocha Pod- karpatské Rusi je mnohoslibná a v obsahu svém

byl vyvážen do Maďarska. U Beregsázu najdeme mramor, jaspis a hnědý opál. V Radvankách u Užhorodu tmavý andesit, který vyleštěn, dle sdělení odborníků, podobá se švédskému sienitu a je tak užíván.

Na severu země a v župě marmarošské má Podkarpatská Rus petrolej, který pod Užokem u Luhu a Stavny vsakuje se do vody. Vrtání v zemi k zachycení pramenů začala zde dávno před lety americká společnost a po ní Maďaři, kteří rovněž brzy v práci ustali. Světová vojna, jejíž hrůzy tudy se valily, znemožnily další po-

„SMYK" PRO SRUBANÉ DŘÍVÍ V LESÍCH U ČERNOHOLOVY.

tak bohatá, že přímo volá po důkladném pro- bádání. Dle verse je v zemi měď a stříbro mimo rudy ostatní, z nichž se nejčastěji vyskytuje ruda železná. Staré rýžoviště zlata nachází se v Tiačevě, kde se ještě v stol. XVIII. pracovalo. V župě marmarošské na východě země je nále- ziště v klenotnictví oblíbených marmarošských démantů, jež vyskytují se i jinde na Vrchovině Podkarpatské Řusi, hlavně v okruhu pralesa „Rafka“ a pruhu dědin směrem k Volovému, kde čisté krystalky „marmarošských démantů", pra- vým velmi podobných, zablesknou se často i na slunci v písku u řeky.

V zemi pod Karpaty je alunit, lignit a slabší vrstvy hnědého uhlí (v župě užhorodské, muka- čevské a v Zárni, v župě marmarošské). Na několika místech se vyskytuje i výborný kaolin, z něhož nejlepší od Dubuniče zásoboval dříve nyní zrušenou keramickou školu v Užhorodě a

kusy. Dnes na louce u Luhu vidíme otevřenou díru vrtáním zůstavenou, v níž primitivně vsa- zená roura brání zanesení nafty prstí. U roury s naftou na louce, která se z daleka černá a páchne petrolejem, položeno je bidlo, na konci s zavěšenou krabičkou od kondénsovaného mléka, kterou lidé nabírají naftu. Doma ji ve vodě převaří, odstaví a nechají ustátí, aby kal padl ke dnu. Svrchu pak naftu slijí a svítějí jí. Pomoc jistě originelní a dobrá, poněvadž čelila lichvě s petro- lejem, jež zejména v těchto místech byla ne- smírná. Při našem příchodu v zem stával zde 1 litr petroleje 12 Kč nebo 20 — 25 vajec, které obchodník v městě prodal s 3-násobným užitkem.

Rovněž tak lichvařeno bylo se solí, která i zde v krajině se vyskytuje. Nasvědčuje tomu i jméno vesnice Sóla (nad Ve kou Bereznou), kde v těsné blízkosti je solný pramen. Svaljava má rovněž silný pramen solný.

13

Hlavním nálezištěm solí je ovšem župa marma- rošská, kde u Marmarošské Solotviny (Akna Slatina) jsou prastaré doly na kamennou sůl. Jsou p dnikem státním a stačí zásobiti republiku 40 vagony soli denně. Škoda jen, že mlýny na drcení soli jsou již na území rumunském,*) čímž práce s úpravou soli je u nás stěžována.

Na cestě z nádraží, na pokraji městečka Mar- marošské Solotviny je důl ,, Ludvíkův “ a hlubší důl „Františkův" , v němž 130 m pod zemí se dobývá sůl.

vštěvník ohlásí se v ředitelství, složí malý poplatek ve prospěch fondu pro zmrzačelé dělníky a pode- píše revers, že návštěvu koná na vlastní nebez- pečí. Průvod e rozžehne acetylenovou lampu a dovede návštěvníka ku zdviži. Zdviž po trojím úderu sjede do hlubiny, z níž vane proud na- kyslého a solí prosyceného vzduchu. Zrakům jedoucího zjeví se dóm, osvětlený elektrickými žárovkami a oživený postavami pracujících hor- níků. Klec zdviže zastaví, tisíceré krystalky solné se zatřpytí a v záři světel a příchozí v úžasu

Ostatní doly jsou zrušeny a zasypány. Na severu Solotviny je v r. 1906 propadlá šachta „ Kunikunda na jejímž dně, v hloubce 60 m leskne se zelenavé jezírko. Voda v něm je tak přesycena solí, že se v ní nerozpouštějí ani a skaliska solná, jež vyčnívají na povrch a o něž narážejí plovoucí trámy z pažení sřícené šachty. Voda z jezírka má odpad zvláštní rourou. Venkované z blízka i dáli přicházejí neb přijíždějí se džbány a bečkami pro solnou vodu. Zátku v soudečku zhusta nahradí kusem rozmělněné hlíny, jak právě na obrázku činí starý Rumun. Solné vody používá lid doma na místě soli.

Na západ Marmarošské Solotviny jsou všude stopy dávného těžení. Kraj] je pokryt větším či menšími jezírky slané vody, jež usazuje se na březích v podobě bílého prášku. Jezírka značí prý dávno zaniklé a propadlé doly.

Návštěva státních dolů solotvinských je dovo- lena a působí dojmem nezapomenutelným. Ná-

*) vzdáleném pouze 4 km.

hledí na mohutné stěny solného dómu, na vrstvy soli jemně či hrubě zrnité a na práci horníků. Pracují ve výklencích dolu polonazí, osekávají sůl ve velkých kvádrech, lámou na kusy želez- nými klíny a po kolejích na dně dolu položených odvážejí ku zdviži.

Vysoko v domě zřízena je dřevěná galerie, odkud je úchvatný pohled dolů. Sůl třpytí se se všech stran a postavy horníků kmitají se dole jak pidimužíci, kol nichž bludičky žárovek tančí svůj rej. Nerad loučí se návštěvník s dómem, z něhož jej vynese zdviž vzhůru na světlo denní a solná pohádka Marmarošské Solotviny zůstane hluboko pod zemí.

(Prameny minerální.) Podkarpatská Rus je v obsahu svém bohatá i na prameny vod mine- rálních nejrůznějšího složení a léčivosti. Nejča- stější mezi nimi jsou kyselky železité a sirné, ač prameny solné a jodové se rovněž vyskytují. Pramenů minerálních vod využívá se jednak lázněmi, jednak vývozem jich jak stolních a léči- vých vod.

14

Lázní při pramenech minerálních je v zemi dosti, většinou velmi jednoduše neb primitivně seřízených a válkou velmi zničených. V župě užhorodské před válkou byly nejznámější lázně užocké s léčivou kyselkou alkalicko zemitou, jež vyvěrá tam ve 4 pramenech těsně při toku řeky Uže.

Lázně, ležící v krásné scenerii horské soutěsky průsmyslu u ockého v Karpatech, navštěvovány bývaly hosty ze sousední Haliče i pacienty vlastní

úplně užocké lázně. Budovy jich jsou buď srov- nány se zemí, neb obráceny v trosky. Zbytky dřívějšího lázeňského parku se zničenou prome- nádou, lemovanou řadou věkovitých stromů, slouží často za pastvu. Uprostřed vycementovaného bassénku stojí socha Herkulova s hrudí rozra- ženou granátem — jak poslední svědek bývalé éry^ užockých lázní.

Zupa užhorodská v zemi má celkem 10 léčivých pramenů minerálních vod, z nichž „kvasná voda "

PROPADLINA ŠACHTY „KUNIGUNDA" v čsl. stát. solných dolech v Marm. Solotvině. Na dně solné jezírko s plovoucím dřívím z pážení šachty, na levo při okraji balvany čisté soli. (Zapůjčilo miníst. zemědělství.)

země. Dva lázeňské domy, dosti staromódní, měly 28 koupelen. Vodoléčebný ústav, zařízení pro švédskou gymnastiku a 5 vil o 60 pokojích skýtaly byty a léčení lázeňským hostům. Vše, ač nemohlo se rovnati výpravě našich velkých lázní, přec bylo v ostrém kontrastu s ubohými chatrčemi domácího obyvatelstva na Užoku. Kryty došky, bez komínů, s malými okénky zašupovacími, mluví přímo o zaostalosti a bídě, která je uvnitř. Světová válka a strašlivá její tragedie karpatská, jež právě v těchto místech vyvrcholila, změnila

objevuje se i v Užhorodě, kde ve městě jsou uboze vypravené železité lázně.

Zupa mukačevsko-berežská má snad minerál- ních pramenů nejvíce. Nejoblíbenější z nich jsou vyvážené kyselky „Olena“, ,, Pannonia ‘ a ky- selka z Ploskova, kde stojí jedna z nejkrás- nějších dřevěných „cerkví“ země.

Exportní kyselky tyto patří vesměs bývalému hraběti Schonbornovi, který je zároveň majet- níkem největších panství na Podkarpatské Rusi.

15

Výborné a léčivé jsou kyselky ve Svaljavě a blízkých lázních Nelipeně (Haršfalvě). Lázně nelipenské bývaly velmi pěkně zařízeny, s velkým šlechtěným parkem, vodoléčbou a pavillonem mléčným. Těšily se hojné návštěvě a oblibě. Válkou byly však zničeny. Dnes akciová společ- nost zakoupila lázně, znovu je buduje, stará se o jich úpravu a chce je zvednouti na výši a úroveň skutečných lázní.

Nejúčinnější a nejhledanější lázně marmarošské župy jsou státní solné lázně v Marmarošské Solotvíně a solné' lázně Pavlovy u Marm. Sihotí.

Množství minerálních vod různého obsahu vy- věrá i na severovýchodě Podkarpatské Rusi, zvláště v šírém okolí horského městečka Volo- voje. Kvasné vody zde tryskají na povrch leckde podél cesty a skýtají poutníku příjemné osvě- žení. Při pramenech tu a tam zřízeny jsou i lázně — ovšem na výsost primitivní. Na př. v dědině Sojmě veškero zařízení „lázní11 sestává z dřevěné boudy, v níž jediná koupací vana znamená ná- držku uplácanou z hlíny.

Úpravu „nákladnějších11 lázní vylíčil mi cesto- vatel p. Bouda takto. Na východ od dědiny

RAHOVO — ŽUPA MARMAROŠSKÁ — PODKARPATSKÁ RUS.

V překrásném údolí a poříčí řeky Tisy vzhůru na trati k Jasině výtečné kyselky má Borkut a Rahovo. Borkut má zřídlo kyselky žeiezité, velmi příjemné, méně štiplavé a chladné. Na kilometr cesty dále od Borkutu je zřídlo vody sirné. Níže Borkutu krásně položené městečko horské Ra- hovo, ležící přímo na trati dráhy k Jasině, má rovněž výtečné prameny vody minerální

Těsně u městečka, na kraji lesa jsou malé, primitivní lázničky, v nichž možno natočiti si kvasné vody přímo z pramene. Lázně rahovské sestávají z několika dřevěných domků, v nichž dřevěné koupací vany vytápěly se poleny buko- vého dříví. Rahovo s okolím má typ nejkrás- nějších krojů huculských marmarošské župy. Zajímavý a malebný pohled skýtá v neděli shro- máždění selského lidu kol „cerkve. V létě mladá děvčata přicházejí s rozpuštěnými vlasy, věnci na hlavách, v kroji malebném a zajímavě vyší- vaném.

Majdánky na cestě do Toruně na svahu vyso- kého kopce, uprostřed velkolepé scenerie horské stojí „lázeňská budova11 — dřevěná chata, a v ní dvě koupací vany. Minerální voda nabírá se ze silného pramene uhličitého a vede dřevěným korytem, vydlabaným z kmene stromu přímo do kotle, který je umístěn za chatou. V kotli se voda svaří s mladými větvemi smrčků a pouští do vany.

Domácí obyvatelstvo nerozumí významu mine- rálních vod a neoceňuje jich. Dobrodiní lázní využívají jedině židé, kteří jsou často jich majet- níky neb nájemci.

IV.

(Sčítání.) Výsledky nejnovějšího sčítání lidu na Podkarpatské Rusi ze dne 15. prosince 1921 zjistily, že jsou v zemi 604.522 obyvatelé; z nich 373.000 je Rusínů a Rusů — 19.000 Čechoslo-

16

váků — 103.000 Maďarů — 82.000 Židů — 14.000 Rumunů — 10.000 Němců a 1000 růz- ných jiných národností. Percentuelně tvoří slo- vanský živel v Podkarpatské Rusi 65%.

Značnou číslici Maďarů mezi obyvatelstvem Podkarp. Rusi nutno bráti v úvahu, poněvadž za Maďary přihlásili se j Židé usedlí v zemí. Číslice 82.000 znamená Židy čistě orthodoxní, již sebe počítají za národ a zvláštní rasu v zemi usedlou.

(Osídlení.) Přihlédneme-li k osídlení Podkar- patské Rusi kmeny slovanskými, vidíme, že sou- sedé Karpatorusů — Slováci — zabíhají cípem do země až za Užhorod. Navzájem v části župy zemplínské a sáryšské na Slovensku usazeni jsou Rusové a po stáru tam žijí.

Venkov Podkarpatské Rusi v části přilehlé k Užhorodu mluví slovenský se spoustou pro- vincialismů a madarismů v řeči. Ostatní jsou Rusové či Rusíni, hovořící malorusky v několika podnářečích. Mluva spisovná jim schází, jsouc v úplném úpadku.

Jih země vykazuje ostrůvky a pruh vesnic maďarských. Nad Marmarošskou Sihotí část vesnic rumunských. Němci roztroušeni jsou v drobných koloniích po jižní zemi.

Podkarpatští Rusové či Rusíni dokumentují podnes prastaré osídlení země kmeny slovan- skými, jihoruskými, jež znepokojovány výpady kočovných kmenů asiatských postupovaly z pů- vodních sídlišť dále na západ — až k řece Teplé a Popradu — což uznává sám Anonymus, notář krále Bely a první kronikář Uher.

Jihoruské kmeny maloruské vznikly, jak víme, ze starých dřevních slovanských plemen, z nichž Tiverci a Uliči pohybem na západ obsadili již v stol. VI. Zákarpatí a stali se zde kmenovými předobyvateli dnešních Karpatorusů.

Malorusové, usazení na jihu Ruska, dělili se a dělí na různé kmeny maloruské, z nichž nej- západnější větve osazeny jsou v dnešní Podkar- patské Rusi i sousední Haliči. Jsou to z kmenů maloruských :

Lemci — Bojki — Huculi (též Pokuti zvaní).

Dále odvětví Huculů — Ceváci, za nimi Dolišn- jaci a Krajňáci.

Na severu ze stolice šaryšské na Slovensku táhnou se osídlením v Podkarp. Rusi Lemkové, již tvoří odnož a část Lemků haličských, s nimiž mají shodné nářečí i shodný kroj. Původ jich jména odvozuje se prý dle zvyku říkati „lem" na místě „liš" — což znamená české „pouze". Kol Užoku a po hranicích, dále pásmem Velkých Bezkyd nazývají Lemci sami sebe Verchovinci, zahrnujíce v názvu pojem všech obyvatel země, usedlých na horách. Rusíny, usedlé doleji v údolí řek, nazývají prostě Dolňáky — Dolišnjaky a Krajňáky.

Verchovinci lemkovští žijí z národa nejchu- dobnějí a nejzaostaleji. Negramotnost jich je snad

úplná. Život však ve všech složkách tak zají- mavý a starodávný, kroj a vyšívací ornament tak původní, že se k nim vrátím zvláštní statí.

Sousedy Lemků na horách jsou Bojkové, již táhnou se do Podkarpatské Rusi z Haliče z hor- natiny přemyslovsko-žydačevské, kde zaujímají velmi značnou část rozlohy.

Žijí v Karpatech Poloninských od průsmyku vereckého až po řeku Tereblju, kde sousedí s Huculy. Bojkové karpatští sami sebe nazývají rovněž Verchovinci. Jsou však mnohem čilejší a pracovitější než pasivní jich sousedé Lemci. Mimo zemědělství a pěstování dobytka živili se i ob- chodem, dopravou a prodejem ovoce, vína a ořechů do Haliče z teplejších krajů země (dříve Uher). S Huculy nežijí ve valném přátelství, jsouce elementem velmi osobitým. Původ jich jména má mnoho versí, k nimž se vrátím. Rádi slyší, že jméno jich odvozuje se od slova „bojkij" — (smělý, hbitý) — což se dobře srovnává s jich prudkou povahou a udatností, jež prý se i ve válkách mnohokráte projevila.

Na východě země v župě marmarošské žijí Huculi, usazení hlavně v poříčí Černé i Bílé Tisy. Jsou dílem velkého nesmírně zajímavého kmene Huculů^ či Pokutů, kteří odtud táhnou se přes pohoří „Černá hora" do poříčí Čeremoše a velmi zajímavě žijí i dále ve své oblasti za hra- nicemi Podkarpatské Rusi. Jsou vrozeně chytří a nadaní. Tvoří nejkultívovanější část slovanského obyvatelstva v zemi. Kroj jejich je malebný. Kraj, v němž obývají, je čarovně krásný. Řemeslně jsou velmi nadaní a dovední. Studium jich života, řeči, obyčejů, krojů, výšivek a prací poskytuje badateli i umělci vděčné pole.

Na řece Terešvě pod Karpaty, jak již na- psáno, žije odnož Huculů — Ceváci. Za nimi na západ v střední úrodnější části země jsou usazeni Dolišnjaci (Dolňácí) a Krajňáci. Zajímavo je, že v západní částí Podkarp. Rusi se příjmení Krajňák dosud vyskytuje.

(Nářečí) Podnářečí, jimiž ruští obyvatelé země mluví, jsou odnoží hlavních nářečí maloruských.

Nářečí veškerého národa maloruského dělí se na :

I. Jižní maloruské nářečí.

II. Severomaloruské nářečí.

III. Červeno-ruské nářečí.

IV. Nářečí karpatské či horské.

(Podnářečí) I. Jižní nářečí maloruské dělí se

opět na 3 podnářečí, z nichž nejdůležitější je severní, poněvadž jím počali psáti nejlepší ma- loruští spisovatelé ukrajinští.

II. Severo-maloruské nářečí rozpadá se na podnářečí : 1. černigovské, jež činí přechod

k velkoruštině a běloruštině,

2. vlastní severomaloruské v oblastech starých Drevljanů,

17

3. černoruské, jež vyskytuje se v sídlech sta- rých Dregovíčů a má mnoho příbuzného s ná- řečím běloruským.

III. Cervenoruské nářečí, jež zabírá mezi Ma- lorusy část dřívější Červené Rusi, v Rusku část gubernie Podolské a volyňské, část chotínského okruhu v Besarabii, na východě část Haliče a severozáp. část Bukoviny.

Nářečí toto dělí se na podnářečí:

1. podolsko-volyňské,

2. haličské neb dněsterské.

IV. Nářečí horské či karpatské zabírá jiho- západní část Bukoviny, horské okresy Haliče až k Popradufa Podkarpatskou Rus.

V nářečí karpatském je opět podnářečí ho- rácké, jímž mluví bukovinští Huculové, Ceváci a Bojkové s částí ruského obyvatelstva severo- západní Podkarp. Rusí.

Dalším podnářečím karpatského nářečí je krajové či pomišené podnářečí, jež má nepo- hyblivý přízvuk a nevelkou příměs polských a slovenských živlů. Mluví jím haličtí a karpatští Lemkové.

Odlišné je nářečí slovensko - maloruské, velmi značně poslovenštěné, jehož užívají ruští oby- vatelé jižní části župy zemplínské a kolonie v Bačce.

Souhrn srovnání všech maloruských nářečí i podnářečí dá nám vědomí, že karpatským pod- nářečím maloruským mluví v Podkarpatské Rusi Huculi a Bojkové.

Na severu země podnářečím pomíšeným-kra- jovým mluví Lemci — a odlišným slovensko- maloruským Krajňáci s částí Dolišnjaků.

Souhrnem těchto podnářečí mluví v zemí 70% všeho obyvatelstva, přirozeně selského, poně- vadž inteligence většinou odrodilá neb maďar- ská užívá v řeči maďarštiny. Právě tak činí i židé, kteří ovládají mimo maďarštinu plynně i něm- činu a znají dobře jazyk lidu. Mezí sebou jako řeči dorozumívací — hlavně při smlouvání ob- chodu — používají hebrejštiny, která je vlastně jargonem německo-židovským.

(Maďaři a Rumuni.) Maďarské řeči, jako ma- teřštiny, užívají v Podkarpatské Rusi hlavně Maďaří-rolníci, usazení v obcích na jihu země. Právě tak Rumuni.

Maďaři s částí Rumunů usídleni jsou v nej- plošší a nejúrodnější části země. Slo- vané zaujímají střední, valně močá- lovitou, a severní část země, porostlou obrovskými kompleksy lesů a tim méně úrodnou.

Proto majetnost, žití a celkové po- měry sociální Maďarů a Rumunů jsou mnohem lepší než ruských obyvatel země, jímž větší část orné půdy zabraly i velkostatky.

Maďaři a Rumuni živí se výhradně zemědělstvím a chovem plemenného dobytka. Vesnice jejich jsou značně výstavnější a soustředěnější než výše v zemi, neb dokonce na horách. Ma- ďaři tím, že dostalo se jim škol v ma- teřském jazyce, jsou celkově vyspě- lejší než ostatní negramotní Rusíní v zemi.

Na jihu země z dědin rumunských nejzajímavější jsou tři Apše — horní — dolní — a střední. Z nich nejvíce upoutá opět Apša střední.

Stavení rumunských dědin — ač nízká a šindelem krytá, bez komínů, s vysokými střechami, zdobenými kříž- kem — jsou celkově úpravná a opatřena veli- kými okny. Dvory, stavení rumunských vesnic i zahrady hrazeny jsou pěkně pletenými ploty z proutí, jež proti dešti chrání se slaměnou stře- chou, Dřevěná vrata, vedoucí do dvorů, jsou zajímavě zrobena a otáčejí se v čepu.

V Apších najdeme dva pěkné dřevěné koste- líky. Jeden z těchto kostelíků, malebně polo- žený na prudkém svahu, střešní věží a vstupní brankou na hřbitov a částí opevnění připomíná ráz husitských kostelíků na Slovensku.

Kroj Rumunů v těchto místech není zvlášť rázovitý. Mladé ženy a děvčata nosí k širokým sukním květované zástěry. Na těle rukávce s ru- kávy dlouhými až k zápěstí, stažené u ruky v úzký pásek, ozdobený náběrou. Na rukávce oblékají krátké životky z pestrého hedvábí, v předu k pasu vykrojené. Kol hrdla kladou mnohonásobné řady korálů a skleněných perlí, navlečených na šňů- rách, jež visí až k pasu. Nad koraly po způsobu

STARÝ RUMUN Z APŠE ODVÁŽÍ VODU PROSYCENOU SOLÍ.

18

Huculek zdobí krk úzkým páskem z drobných korálků, velmi pěkně vzorkovaným. Šátek na hlavu nosí uvázaný bud na „pokos' nebo za- strčený po straně za pasem. Na nohou vysoké, hodně zvarhanělé boty.

Mužský kroj rumunský nad Sihotí vykazuje prostší režnou košili a k ní široké plátěné gatě. Tělo kryje buď vesta z domácí houně, lemovaná suknem, neb velmi zajímavý kožich ovčí bez rukávů, ozdobený aplikací z kůže. Košile pře- pásává se zpravidla šňůrou neb širokým kože- ným pasem. Na nohou nosí muži vysoké, kožené boty neb domácí obutí z kůže, protažené řemínky na způsob obutí huculského.

Rumunské dědiny Apše leží upro- střed lánů kukuřičných polí v části země velmi úrodné, proto celkové živobytí zdejších osadníků je mnohem snazší než obyvatelstva střední či se- verní části země. Rumuni jsou i hospo- dářsky vyspělejší. Živí se hlavně rol- nictvím a pěstováním dobytka. V Apších rumunských pěstuji mezi skotem do- mácím i bůvoly, křížence bůvolů a domácího skotu. Bůvolů užívají při práci jako dobrýčh a vytrvalých ta- hounů Maso bůvolí není prý valné chuti, však krávy dávají málo, ale tuč- ného mléka.

V Podkarpatské Rusi Židé soustře- ďují se hlavně ve městech, ač i na ven- kově je jich velmi značné procento.

Ve městech tvoří zpravidla více nežli polovinu všeho obyvatelstva a na větší vsi čítají až 200 — 300 duší. Nábožen- ských vyznání mají několik. Dle nich ve městech i několik různých synagog.

Většina jich je přísně orthodoxní a v modlitebnu přichází v tradičním ústroji. V kaftanech, na hlavách same- tovou čepici, lemovanou ocásky kožešin, a kol krku dlouhou pruhovanou šálu. Synagogy a modlitebny jsou ve městech dosti výstavné, ne však vkusné. V Berehově židovská synagoga stojí dokonce na hlavním náměstí. Kostel katolický s lutheránským jsou zastrčeny na konci města.

Židé v zemi mají v rukou obchody, koncese, řemesla i průmysl, kde se jaký vyskytuje. Jsou krejčími, obuvníky, pekaři, řezníky, cukráři, krč- máři, hoteliéry a výčepníky. Obchody pálenkou a vínem jsou výhradně v jich rukou. Část židů je učiteli na židovských školách, vzdělanější jsou lékaři a advokáty. Advokátů je všude veliké množství, poněvadž negramotný karpatoruský člověk se bez ,, fiškáliše “ neobejde.

Orné půdy — není-li přímo v držení šlechtice či majetníka — je nájemcem jistě žid. Třetina velkostatků je v rukou židovských. Potká-li kdo ve městě kočár, je uvnitř s rodinou žid a na kozlíku Rus či Slovák,

Za příchodu naší vlády našel se v zemi spíše cikán řemeslníkem, nežli skutečný Rusín, který byl připuštěn jedině k nejtěžší a nejhrubší náde- nické práci. Výjimku činili pouze pomadarštění Rusíni. I těch je však mezi živnostníky pořídku.

Poroba a sociální postavení drobného lidu pod Karpaty bylo snad nejhorší v Evropě. Vždyť robota na kněžských polích byla až po naše dny obvyklou. Muž robotil 10 a žena 6 dní v roce. Mimo to odváděla se na faru i školu t. zv. „koblina" — 25 kg obilí ročně z každého majetku ve vsi.

Pokrok a humanita byly až do příchodu naší vlády neznámým pojmem. Živel slovanský, ač početně největší, v zemi jen živořil, byv zúmyslně

zanedbáván a taktické demoralisaci vystaven. Jiný loket byl pro Maďary, jiný pro Slováky a opět jiný pro Rusy,

Největším útiskem drobného lidu byla a je námezdní robota na cizích polích. Rusín-bez- zemek, aby získal půdy, přijme „zemlju“ na díly. Najme cizí pole s výhradou, že je sám obdělá a polovinu úrody dá majetníku. Vlastník poskytne zrno k osetí a ponížený ruský chudák plahočí se na polí od jara do zimy. Na podzim odevzdá majiteli šestinu zrna z úrody. Takto pronajímají se většinou i pole školní, jež učitel dostává pří- dělem k naturálnímu bytu, neb částí „z občiny“ — obecní půdy. Známy jsou i případy, že ná- jemce velkého statku (panství) pronajal pozemky nájemci menšímu, který za hříšný peníz neb na díly pronajal „zemlju" největším chuďasům.

Podobná lichva je obvyklá i při nákupu a chovu dobytka a podnájmu soukromých pastvin. Lid zaostalý a negramotný v ničem se bez žida ne-

KOSTELÍK V RUMUNSKÉ DĚDINĚ A P Š I.

19

obejde. Každý z menších gazdů má žida svého, jemuž nejvíce důvěřuje. Žid pomáhá mu hospo- dařit a radí v každém případě, „Fiškáliš" (advo- kát) je drahý, píše ihnedjj soupisy a protokoly,

žádá plnou moc a podpisy. Chudý, negramotný Rusín „neznaje čítaty ni pisaty" — „znaje len pero jímaty,“ aby jím na místě podpisu zazna- menal tři křížky. Nerozumí a neumí přečisti, co fiškáliš píše, a bojí se, aby si podpisem „nezrobil dajakou balamutu11. Jde raději k židovi, aby jednal za něj.

Na porobu, ponížení a bezpříkladný sociální útisk drobného lidu pod Karpaty upozornil svého času maďarskou vládu Edmund Edgan , muž

poctivý a ekonom výborný. Vláda jmenovala jej komisařem a vyslala s ním řadu odborných mini- sterských úředníků, aby vyšetřili celkové poměry v ruské části Uher pod Karpaty, Na jevo vyšla fakta tak úžasná, že Edgan o výsledku své cesty podal v r. 1899 obšírné me- morandum, v němž velmi ostře a bez- ohledně vystoupil proti židům z Ruska, kteří v letech 70. po pogromech se při- hrnuli v zem a vyssávali lid. Pamětní spis Edganův zjednal mu přirozeně mnoho nepřátel. Na sněmě uherském spis vyvolal interpelaci, jež měla v zá- pětí disciplinární vyšetřování, v němž Edgan byl zcela ospravedlněn. Tajné a mstivé nepřátelství proti němu arci nepřestalo a bylo, jak se zdá, příčinou

jeho brzké a záhadné smrti.

* *

*

V Podkarpatské Rusi vše volá po reformě pozemkové, jež se provádí a jež zamezí další lichvu půdou.

Lid je půdy dychtiv, potřebuje jí a zaslouží si jí. Otázkou je ovšem, kte- rak půdy využije, až se mu dostane do rukou. Zda ve vrozené passivnosti a návyku neobdělá pouze to, co k ob- živě potřebuje, a ostatní neponechá úhorem neb za pastviny dobytku.

Dle práva nejchudších kolonisovati by se měli na příděly půdy bezzemci či nejmenší gazdové z „Vrchoviny" s hor, kde na úbočí vrchů políčka, zemí těžce urvaná, chrání se ploty z vrbového proutí, aby chatrnou úro- du nerozryla divá černá zvěř. Drobní gazdové na horách jsou však hospo- dářsky nejzaostalejší a negramotní. Hospodaří a obdělávají zemi zcela pri- mitivním způsobem. Pole hnojí velmi nedostatečně jako všude v zemí, kde dobytek od jara do zimy na pastvi- nách zanechá na venku nejvíce sou- částek chlévského hnoje. Hnojivá umělá jsou v zemi skorém neznáma.

Pastvin je všude velké množství. Bezmála 30°/o vší země. Nejvíce past- vin na pláních vysokých hor patří státu. Každý z velkostatků má pastviny vlastní a větší rolník též.

Dobytka hovězího pěstuje se mnoho, zejména na horách. V zemi více nežli před válkou. Výnos prodeje dobytka činí na horách lidu hlavní zdroj příjmu. Na jihu země v rovinách majetnější rol- níci pěstují dobytek štěpní, s rohy široce rozlo- ženými, vděčný a silný k tahu, V středu země, pásu mírně vlnitém, chovají dobytek červeno- strakatý a na horách šedý, velmi otužilý a vzdo- rující nemocem. Ovcí chová se mnoho dojných i merínek pro vlnu. Z ovčího mléka na plani-

KROJ RUMUNŮ Z OKOLÍ MARMA- ROŠSKÉ SIHOTI.

Zapůjčilo ministerstvo zemědělství v Praze.

20

nách robí ovčí sýr, vlna zpracuje se na oděv. Ženy vlnu spřádají, na krosnách utkají v do- mácí sukno a nosí k zpracování do „stupy".

Z ostatního dobytka chovají se hlavně vepři, kudrnatí štětináči, jichž jsou na jihu stáda. V ní- žině krmí vepře kukuřicí a brambory, čímž velmi vytuční, dají hojně sádla a slaniny, již lid pova- žuje za lahůdku. Na horách si vepřů málo hledí a zřídka náležitě vykrmují. Pobíhají volně po vsích i po venku a rostou vlastně polodivoce. Kůň v zemí je dvojí. Na horách nízký kůň hu- culský, dobrý v stoupání i běhu. Dole v kraji teplokrevný kůň, kříženec koní uherských, dobrý tahoun i klusák. V Turja Remetě (župa užho- rodská) je státní hřebčinec.

(Školy.) V Podkarpatské Rusi není podnes vzácností, setkáváme-li se na- pořád s lidmi, kteří neumějí číst ni psát a pouze po svém způsobě velmi primitivně počítat. Jsou mezi nimi i takoví, již neznají ani hodin.

A přec bylo v zemi za dřívější vlády hojně škol, ve městech dokonce přepychově vystavěných, nadaných velmi pěknými pomůckami a diagramy.

Sloužily však jedinému cíli : madari- saci ruského národa pod Karpaty.

V celé zemi učilo se pouze maďarský.

Ba i školy církevní t. zv. „ruské" měly vyučování pouze v jazyce maďar- ském. Název „ruské“ zůstal jim dle vyznání ruského, t. j. nyní řecko-kato- lického (uniatského) a dříve pravo- slavného. Maďarská vláda v persekuci národa šla tak daleko, že jazyk ruský nechala jen v kostele při bohoslužbách a ze školy postupně jej vymýtila.

V Karpatské Rusi učilo se dříve maďarský i na školách mateřských, aby dítě ruské zvyklo si maďarštině dříve, než vstoupí do školy elemen- tární. Tím byla ovšem madarisační činnost uči- teli velmi usnadněna. „Ovody" (maď. mateřské školy) " zřizovaly se i v každé nejzapadlejší ves- nici. Nadány byly velmi pěknými pomůckami, slušnými místnostmi a naturálním bytem pro učitele. Dnes jsou většinou prázdny. Pro lid měly by významu zejména na horách, kdyby se jich užívalo jako jeslí, poněvadž život karpatských dětí zejména na severu země je velmi ubohý, plný hladu a bídy. I v městech často je návštěva „ovody" slabá. Výjimku činí „ovody" maďarské, do nichž zmadarštělé obyvatelstvo dle zvyku přec jen posílá děti.

Návštěva škol přes veškero úsilí je většinou stále podprůměrná. Na vsích chodí dětí do školy jen v zimě a záhy z jara — a to ještě děti nej- menší, jež nemohou býti přibírány k zemědělské práci. Od května, zejména na horách, jakmile sleze sníh a dobytek se počne vyháněti, jsou

školy prázdny a učitel má prázdniny. Vinu těchto poměrů nese ovšem vkořeněný zvyk a fakt, že za dřívější vlády nebyl v zemi nikdo pokutován za to, neposílal-li dětí do školy. Lid školu podce- ňoval, měl ji za přítěž a trápení a nechodil v ní. Tím vzniklo v zemí 80% negramotných lidí.

Na školách vesnických učilo se pouze nej- nižším pojmům elementárním, poněvadž učiteli pro úsilí maďarisace dětí nezbyl k jinému čas. Učitel byl dříve na školách odměněn spíše za činnost madarisační než osvětovou a učitelskou. Poměr učitele k lidu býval vždy poměrem chu- dáka k pánu.

Ručním pracím na školách — kromě „polgá- rek“*) a škol klášterních se nikdy neučilo, což

mělo za následek, že universální bezduchá dřívější osnova ručních prací nezkazila venkov a typ lidového vyšívání zůstal v zemi zachován.

Na jihu země v ploché úrodnější části není vzácností, najdeme-li v rozlehlých ulicovitě sta- věných dědinách 2 — 3 různé „církve" a při nich 2 — 3 různé školy církevní. Zpravidla „cerkev" řecko-katolická má vlastní školu, vydržovanou církví. „Cerkev" lutheránská opět školu svou a kostel katolický rovněž. Při školách církev- ních zhusta je i škola „štátná." — Výsledek všeho pak je, že každý pátý člověk neumí číst a psát. Neb píše a čte pouze „maďarskými buk- vami", t. j. latinkou. Často se stane, že trochu gramotnější Rusín píše domů sice po rusku — pravopisem však maďarským, což je přímo strašlivé.

*) škol měšťanských

PASENÍ BÚVOLŮ V OKOLÍ RUMUNS VESLICE A P Š E nad Marmarošskou Sihotí.

K E

21

Na ruských školách dnešních učí se dětí psáti azbukou, t. j. „ruskými bukvami", což je pro- stému lidu novinkou a budí v prostých duších na horách domněnku, že všichni chlapci ze vsi mají se státi popy a ne gazdy.

Na školách slovenských kol Užhorodu a v městě samém učí se psáti latinkou a vyučuje čistou spisovnou slovenštinou, což této malé části oby- vatel Podkarp. Rusi zajišťuje do budoucna pěkný pokrok.

Jinak je s Rusíny. Spisovný jazyk se jim teprve dělá a s ním z filologie i politika. Z místních ná- řečí lidu pod Karpaty, který na západě mluví krajovým nářečím, pomíšeným slovenštinou — na severu lemkovštinou a na horách nářečím Huculů — snaží se vytvořiti místní jazyk spi- sovný „rusínštinu", o jejímž osudu na školách rozhodne příští sněm Podkarpatské Rusi.

(Náboženství ) Náboženských vyznání v zemi je několik různých. Největší část tvoří řecko- katolíci, jichž je 60°/0. Méně je v zemi lutheránů 18% a ještě méně katolíků 8%. Židé přirozeně drží se houževnatě svého náboženství, které přísně ortodoxní mezi nimi až fanaticky věrně zachovávají.

Recko-katolíci jsou dřívější pravoslavní kře- sťané, pokatoličtění v dobách přeměny pravoslaví v unii řecko-katolickou. Kněží uniatští nosí bohatě zdobená mešní roucha, na způsob katolických upravená. Holí si tváře i vous, což nečiní kněží pravoslavní, a žení se. Lidu, jemuž káží — až na čestné výjimky, nejsou oddáni. Odcizili se mu výchovou protinárodní v maďarských seminářích, dlouhým útiskem a persekucí, do níž po styku s lidem upadali. V kostele podnes modlí se a bohoslužby konají v jazyce ruském, který je vlastně jazykem staroslovanským, jímž psány jsou i bible. Zajímavo je, že při bohoslužbě obrací se kněz k lidu a žehná mu slovy: „Že- hnám vám pravoslavní křesťané." Lid je zbožný, modlí se a zachovává věrně i přísné 40denní řecko-katolické posty.

Obřady církevní jsou velmi zajímavé a pom- pesní. Cerkve — kostely, většinou dřevěné, jsou bohatě vyzdobeny, zejména „ikonostasy", jež přeplněny bývají obrazy svátých. Lid považuje obřady církevní, zejména červené svátky, kdy světí se „paska", svěcení jablek v srpnu, ba i svěcení vody na řece v zimě — za jakési národní svátky a také tak je drží. Při tom ne- zapomíná starých obyčejů, zkazek a pověr při všech příležitostech života, což často sahá až v doby slovanského bájesloví.

Uvědomění národní v zemi úplně schází. Lid většinou neví, co je to. Zeptáme-lí se ho „Kdo jsi?

— odpoví prostě: „Rus, neb Rusín." „Jak mluvíš?"

— „Rusky", řekne. „Jaká tvá víra?" — „Ruská!"

Lid podnes rozumí národností vlastně dle ná- boženství. Svobodu, jíž získal, neumí dosud ná- ležitě oceniti.

Inteligence Rusíni pod Karpaty skorém ne- mají. Sotva 3% se jí čítá. Stavovské rozdíly mezi služebníky a pány — t. j. inteligencí a lidem robotným či zemědělským — jsou přímo křiklavé. Inteligence, vychovaná v duchu maďarském, vět- šinou s lidem necítí, nestýká se s ním a nepra- cuje pro pozdvižení jeho ubohé úrovně. Výjimku činí ovšem uvědomělí kněží, učitelé a pracovníci, kteří ze všech sil oddaně pracují ve škole i v životě veřejném pro blaho země i vlastního národa.

Všecka budoucnost lidu leží v rukou těch, kteří dnes postavili se v jeho čelo.

V.

(Správa a rozdělení země).*) Území Podkar- patské Rusi po stránce administrativní rozděleno je na 4 župy: užhorodskou — mukačevskou — berežskou — a marmarošskou. Županům, ve- doucím správu každé jednotlivé župy, podléhá 19 hlavnoslúžnovských úřadů a těmto opět podřízené notariaty.

Nejvyšším správním úřadem země jest Civilní správa Podk. Rusi, rozdělená na různé re- feráty :

politický, policejní, finanční, zemědělský, ob- chodní, školní, veřejných prací, sociální péče a zdravotnictví (vesměs usídlených v Užhorodě).

Referáty jsou expositurami ministerstev v Praze, jimž přísluší meritorní rozhodování všech důle- žitých záležitostí. Nejvyšší soud zemský je sídlem v Košicích. Záležitostí zahraniční politiky, měny, železnic, pošt a telegrafů řízeny jsou přímo a bezprostředně z Prahy Ředitelství stát- ních lesů a lesní politická správa země jest v Užhorodě.

Dle smlouvy Saint Germainské vede správu země guvernér , jmenovaný presidentem čes. re- publiky, a viceguvernér, který stojí v čele všech úřadů a Civilní správy.

Správu žup vedou župani — od 1. ledna 1921 výhradně úředníci státní.

Župy jsou rozděleny na slúžnov ské okresy, jež řídí hlavní slúžný. Slúžnovské úřady jsou politickými úřady I. instance. Ve městech se zří- zeným magistrátem vykonává starosta úkony, jež příslušejí v okresích hlavnímu slúžnému.

Politickým úřadem II. instance jsou županské úřady ; některé záležitosti obstarávají jako I. in- stance. Třetí, po případě druhou instancí správní byly správní výbory žup.

Záležitosti obcí, čítaje v to i přikázané jím záležitosti župní a státní správy, obstarávají obecní i obvodní notáři.

Správní rozdělení P. Rusi jest následující :

*) Následuje sdělení Civilní správy a referátů.

22

1. Županský úřad v Užhorodě.

Město se zřízeným magistrátem : Užhorod.

Hlavnoslúžnovský úřad: Užhorod.

Notářské úřady: Minaj, Baranince, Velké Ge- jovce, Nevícke, Tarnovce, Ciganovce, Eseň, Dravce.

| [[Hlavnoslúžnovský úřad : Šeredné.

Notářské úřady: Šeredné, Lince, Chudlovo, Bačava, Chomec-Polena.

Hlavnoslúžnovský úřad: Perečín.

Notářské úřady: Dubriníče, Perečín, Turica, Turja Remety, Poroškov.

Hlavnoslúžnovský úřad: Velká Berezná.

Notářské úřady: Velká Berezná, Malá Be- rezná, Stavna, Vološanka, Sóla, Ljuta, Cerno- holová.

2. Županský úřad v Mukačevu.

Město se zařízeným magistrátem : Mukačevo.

Hlavnoslúžnovský úřad: Mukačevo.

Notářské úřady : Darobratovo, Dercen, Go- rond, Koropci, Lalovo, Palanok, Velké Lúčky.

Hlavnoslúžnovský úřad: Svaljava.

Notářské úřady: Svaljava, Holubina, Poljana, Dusina, Cinaďevo.

Slúžnovský úřad: Dovhoje.

Notářské úřady: Dovhoje, Kušníce, Kerecki, Lipše.

Hlavnoslúžnovský úřad: Volovoje.

Notářské úřady: Volovoje, Iska, Nižní Kalo- čava, Kelečín, Majdan, Novoselice, Nižní Sinevír, Nižní Studenoje, Toruň.

Hlavnoslúžnovský úřad: Nižní Verecki.

Notářské úřady: Nižní Verecki, Beskidi, Zde- ňova, Volovec.

Hlavnoslúžnovský úřad: Rozvigovo.

Notářské úřady: Rozvigovo, Kalník, Lochovo, Podhorjany, Rakošín, Znjačovo.

3. Županský úřad v Berehově.

Město se zřízeným magistrátem: Berehov.

Hlavnoslúžnovský úřad : Berehov.

Notářské úřady: Berehov, Bene, Mačola, Vel. Begáň, Vári, Novoje Selo (Beregujfalu), Gát, Vel. Bereg (Nagybereg).

Hlavnoslúžnovský úřad: Hust.

Notářské úřady: Hust, Horinčevo, Drahovo, Vyškovo, Iza, Saldoboš, Nižní Seliště, Danilovo, Berezovo.

Hlavnoslúžnovský úřad: Velká Sevljuš.

Notářské úřady: Velká Sevljuš, Černý Ardov, Čepe, Cingava Velká, Frančikovo, Királyháza, Komjata Velká, Kopaňa Velká, Nevetlenfalu, Ra- kovec Velký, Rakošov, Szóllósegreš.

Hlavnoslúžnovský úřad: Kosinovo (Mezókas- zony).

Notářské úřady : Kosinovo, Barkáso, Bátu, Be- regsom, Naddobroň.

Hlavnoslúžnovský úřad: Iršava.

Notářské úřady: Iršava, Bílky, Ilnice, Kivjažd, Zahať, Imstičevo, Brid, Salanka, V. Tarna, Tisa- peterfalva, Tekeháza, Tisaujhély, Vylok, Veriana, Vláhová, Velatina, Záríča, Dubinky, Egreš.

4. Županský úřad v Marmarošské Solotvině.

Hlavnoslúžnovský úřad: Velký Bočkov.

Notářské úřady: V. Bočkov, Marm. Solotvina, Selo Slatina, Střední Apša, Dolní Apša.

Hlavnoslúžnovský úřad: Rahovo.

Notářské úřady : Rahovo, Jasina, Trebuša,

Bohdan.

Hlavnoslúžnovský úřad: Terešva.

Notářské úřady: Terešva, Bedevlja, Olchovec, Nerešnice, Ganič, Dubová, Něm. Mokrá, Trnová, Užčorna.

Hlavnoslúžnovský úřad: Tačevo.

Notářské úřady: Tačevo, Urmezovo, Čomal- jovo, Buština, Terebla, Uglya.

Toto správní rozdělení P. Rusi změněno dnem 15. října 1921 takto:

1. Zupa užhorodská se sídlem v Užhorodě (město Užhorod, okresy: V. Berezná, Perečín, Seredne).

2. Župa beregsasská se sídlem v Mukačevě (město Mukačevo, město Beregsas s okresy : Beregsas (Tisahat), Iršava, Kosinovo, Rozvigovo, Svaljava, Nižní Verecki.

3. Zupa marmarošská se sídlem v Hustu (než bude vystavena budova v Hustu, ve Velkém Sevljuši) s okresy V. Bočkov, Dolha, Hust, Ra- hovo, V, Sevljuš, Tačevo, Terešva a Volovoje.

Pro okresy V. Bočkov, Rahovo a Terešva zří- zena expositura županského úřadu v Terešvě. Hranice slúžnovských okresů zůstaly nezmě- něny.

Župní sirotské sedrie budou v Užhorodě, Mu- kačevě a Hustu.

Veškeru finanční správu země obstarává jed- nak zemská finanční správa, jednak úřady jí podřízené. Dosud upravena jest pouze otázka státních financí — otázka financí autonomních na úpravu čeká.

Podkarpatská Rus má svůj zvláštní rozpočet. Zemská finanční správa, sídlem v Užhorodě, roz- dělena je na 10 oddělení. Jí podléhá 5 finan- čních ředitelství, jež obstarávají finanční správu I. instance v Užhorodě, Mukačevě, Berehově (Beregsasu), Hustu a Rahově.

Pokladniční správu obstarává hlavní finanční pokladna v Užhorodě a 10 berních úřadů (v Užhorodě, Vel. Berezně, Mukačevě, Svaljavě, Volovém, Berehově, Hustu, Tiačevě a Rahově). Evidenci katastru daně pozemkové vede 10 úřadů evidence katastru (Užhorod, V, Berezná, Mu- kačevo, Svaljana, Volové, Berehovo, Sevljuš, Hust, Tiačevo a Rahovo). Polovina země není

23

dosud vyměřena a proto neshodují se zápisy v pozemkových knihách s katastrem. Pro práce tyto stanoven je úřad nového měření v Mu- kačevě.

Kontrolní službu nepřímých daní a pomocnou službu daní přímých obstarává 17 důchodkových kontrolních úřadů (Užhorod, Perečín, Velká Be- rezna, Seredne, Rozvigovo, Mukačevo, Svaljava, Niž. Verecki, Volové, Iršava, Drohoje, Berehovo, V. Sevljuš, Hust, Dubové, Tiačevo, Rahovo).

Službu pohraniční vykonává 1 vrchní inspek- torát v Užhorodě a expositura jeho v Rahově,

22 inspektoráty a 100 oddělení pohraniční fi- nanční stráže. Celních úřadů je 22 a to: 7 že- lezničních (Cop, Dubovinka-Kiralyháza, Terešva, Trebuša, Jasina, Lavočno a Sianky) — a pro- zatím 15 silničních úřadů.

Prodej soli ze státních dolů v Marmarošské Solotvině obstarává úřad prodeje soli tamže.

Tabáková továrna v Mukačevě a úřad nákupu tabákových tovarů v Berehově (Beregsáze) pod- řízeny jsou přímo ústřednímu ředitelství tabá- kové režie v Praze.

Věci z oboru veřejných prací vede referát, rozdělený na 7 odborů: presídialní — pozemní — vodohospodářský — stavby silnic a mostů — strojnictví a elektrotechniky — hornictví a hut- nictví a věci účetní. Veškero území Podkarpat- ské Rusi rozděleno jest na 10 obvodů státních stavebních úřadů — (v Užhorodě, Mukačevě, Berehově, Tiačevu, Svaljavě, Volovém, Maj-

dance, V. Sevljuši, Hustu, Marm. Solotvině a Rahově).

V Užhorodě je zřízen samostatný kulturně technický úřad.

Úkoly referátu veřejných prací v Pod. Rusi jsou veliké, poněvadž země i veřejné stavby v ní utrpěly velmi za světové války, vpádem bolševiků a rumunskou okupací. Komunikace v zemi skorém zničeny stálým užíváním dělo- střelectvem a vozatajstvem — mosty spáleny a sbořeny — školy a veřejné budovy namnoze zpustošeny ubytováním vojska.

Odbor pro silnice a mosty má ve správě 520 km stát. silnic a 770 km silnic žup- ních. 100 mostů a můstků již v zemi opraveno nákla- dem 720.000 Kč. Nepříznivé stanovení hranic s Rumun- skem způsobilo, že byla vybudovaná nová silnice z Marmarošské Solotviny do Vel. Bočkova, aby zkrá- cena byla zajížďka 45 km přes Nižní Novoselici do Terešvy.

Aby čeleno bylo škodám každoročně povstalým roz- vodňováním velkých nere- gulovaných řek, přikročeno k nákladným regulačním pracím na Tise a Rice v Hustu. Vypracován pro- jekt na využití vodní síly řeky Uže v Užhorodě, řeky Sereblje a Riky. Zabezpe- čeno udržování zřízených již menších klausur vodních, ochranných hrází, kanali- sace, stavby vodovodů, studní atd., čímž se podstatně velmi zlepší i zdravotnictví v zemi.

Strojnictví a elektrotechnika. Na P. Rusi jest osm velikých parních pil, 1 velká vodní pila (150 HP) v Užhorodě, 4 továrny na nábytek (v Užhorodě, Hustu, Vel. Bočkově a Mukačevě), 3 závody na výrobu sudů (v Užhorodě, Bereg- sasu, Mukačevě), 1 továrna na impregnaci dřeva (v Perečíně), 1 továrna na zápalky (v Cinaděvě), 3 továrny chemické a na zužitkování dřeva des- tilací (v Perečíně, Svaljavě, V. Bočkově). Dřevě- ného uhlí používá se jednak k vlastnímu pohonu, jednak k vývozu a pro motory s nassávaným plynem, z něho vyráběným.

Železářský průmysl má větší podniky ve Fri- gešovce, Dolze a Kaljanské Poljance. Pracuje pouze 1 vysoká pec v Dolze.

Rafinerie petroleje jsou v Mukačevě 2 a v Copu 1. Petrolej vyskytuje se od Sály přes Užok, v Rabí, Šeredném, Mukačevě, Svaljavě a

STRAVOVÁNÍ DĚTÍ V UŽOKU na Vrechovině v Podkarpatské Rusi.

24

u Níž Verecek, horního toku Terešvy a u Jasiny v župě marmarošské. Pokusy dobývací konají se pod Užokem a u Jasiny.

Pivovar jest jeden v Podhorjanech u Mukačeva.

Parních mlýnů je čtyřicet

Státní cejchovní úřad je v Mukačevě.

Nejdůležitější minerály země jsou: sůl, petrolej, lignity, železná ruda, kaolin a kyzy.

Soli dobývá se v Marmarožské Solotvině ve státních solných dolech. Celé ložisko tvoří čtyřúhel- ník povrchu plošného 3,672.000 m2. Odbornicky odhadnuto na 18 — 20 mil. tun soli. Dobývání děje se komorovou stavbou, vylamováním sol- ných hranolů 2 m šířky a 3 — 3l/2 m délky.

Zemědělský referát Pod. Rusi sestává z oborů : zemědělského, zvěrolékařského, lesního, kulturně- techníckého. Vybudovati má samostatnou Druž- stevní jednotu, Úřad práce a Zemědělskou radu.

Zvěrolékařský a lesní odbor byl již za Ma- ďarska, měl svou organisaci okresní a župní. Proto odbory tyto bylo obnovití snáze a dnes již jsou v plném chodu.

Odbor zemědělský dělí se na pododbory pro vinařství, ovocnictvi, rostlinnou produkci, živo- čišnou produkci a zemědělské školství.

Družstevní jednota je uvedena v činnost a osamostatnila se již.

Úřad má své župní asistenty a jako nový od- bor je v začátcích svého vývoje.

Expositura ministerstva zemědělství v Mu- kačevě. Maďarská vláda zřídila v Mukačevě ex- posituru ministerstva zemědělství. Úkolem jejím bylo povznésti lid hospodářsky a vymaniti jej z bídy. Zakladatelem expositury byl E. Egan, maďarský občan původu anglického, známý svým bezohledným vystoupením proti neplechám lich- vářů a memorandem, podaným uherské vládě.

Zemědělské školství. Ministerstvo zemědělství buduje první rolnickou školu v župě mukačevské. Střední hospodářskou školu za nynějších poměrů není možno zříditi, ježto by neměla dostatek žactva.

V projektu jsou zimní hospodářské školy a škola vinařská. Pomýšlí se na zřízení školy ho- spodyňské a hájenské. Zakládají se lidové školy hospodářské a pořádají kursy pro učitele lido- vých škol. Praktické kursy i přednášky odborné pro mládež i vzrostlé v jednotlivých obcích jsou rovněž v činnosti.

Školskému odboru Podkarp. Rusi podřízeny jsou školy střední, odborné, obchodní a občanské, ústav hluchoněmých a pomocná škola při ústavě slabomyslných v Sevljuši.

Střední školy jsou: reálné gymnasium v Už- horodě, v Mukačevě a Beregsasu.

Učitelské ústavy : státní učitelský ústav v Mu- kačevě. Církevní řecko -katolický učitelský ústav mužský v Užhorodě.

Církevní řecko-katolický ústav ženský v Už- horodě. Státní internáty při ústavech jsou v Už- horodě, Mukačevě a Berehově (Beregsáze.)

Občanské školy s domácím vyučovacím jazy- kem jsou v Užhorodě, Mukačevě, V. Berezně, V. Sevljuši, Hustu, Jasině a Beregsáze.

Občanská církevní škola řecko-katolická ma ďarská dívčí je v Užhorodě.

Soukromá městská občanská škola dívčí ma- ďarská je v Mukačevě.

Obecné školství rozděleno na 14 inspekto- rátů: Na ruský a slovenský inspektorát v Užho- rodě, školský inspektorát ve Vel. Berezně, Perečíně, Mukačevě. Školský inspektorát late- rického okruhu sídlem v Mukačevě. Inspek- torát v Berehově. Inspektorát ve Svaljavě sídlem v Nelipině. Školní inspektorát pro okres iršavsko- dolžanský, sídlo Kivjažda. Školský inspektorát ve Volovém, Sevljuši, Hustu, Tiačevě a Marma- rožské Solotvině.

Odborné a obchodní školství většinou se orga- nisuje a k němu zařizují se náležité přípravky. Ruční práce na školách se rovněž organisují, poněvadž dříve zavedeny nebyly. Činí se pokusy se zaváděním zimních kursů pro negramotné, jichž je v zemi neobyčejné množství.

Referát sociální péče pro Podkarp. Rus má na starosti :

Péči o mládež s organisaci a správou stát- ního ústavu hluchoněmých v Užhorodě a čsl. stát. dětského domova v Mukačevě, asyl ve Vel. Sevljuši atd. Úpravu péče o matky a ko- jence, mládež školní i škole odrostlou. Spolu- působení při akcích „Čsl. Červeného kříže“ a čsl. péče o dítě.

II. péče o invalidy. Provádění všech zákonů a nařízení, vydaných ve prospěch válečných po- škozenců. Funkce zemského úřadu pro vál. po- škozence a provádění veškeré péče o válečné poškozence. (Sociálně lékařská komise v Užho- rodě, Mukačevě, Beregsasu a Rahovu). Organi- sace svépomocné akce válečných invalidů (spolek válečných poškozenců „Naděje", mající přes 100 odboček a vlastní časopis).

III. Ochrana dělnictva a sprostředkováni práce. Provádění všech zákonů a nařízení z cboru ochrany dělnictva atd.

Spolu vyřizování mzdových sporů. Sprostřed- kování práce (zřízena „Státní sprostředkovatelna práce" v Užhorodě, další budou zřízeny v Mu- kačevě, Beregsasu a Hustu). Inspekční služba při podporách pro nezaměstnanost. Samostatná akce umísťování učňů v Cechách a na Moravě. Spolupůsobení při reorganisaci okresních nemocen- ských a úrazových pojišťoven. (Pojišťovny jsou zřízeny v Užhorodě, Mukačevě a Beregsasu).

IV. Bytová péče. Zřizování bytových úřadů, bytových komisí, nájemných úřadů. Provedení

25

zákona o stavebním ruchu, pokud jde o úkony, náležející v působnost ministerstva sociální péče.

Československý Červený kříž ^ stará se od r. 1920 i o Podkarpatskou Rus. Činnost jeho je velmi blahodárná a humánní. S počátku všecka akce jeho byla čistě záchranného charakteru, což vyvolaly důsledky drastických poměrů soci- álních i hygienických, v nichž se Podkarp. Rus v době likvidace světové vojny nalézala. Později velké distribuční akce potravinové a oděvní postupně zlikvidovány ; vnitřní organisace soci- ální a hygienické práce postupně přebudovány a snaha vybudovati social.-hygienický systém, odpovídající mimořádným poměrům země, se počala uplatňovati. ^

Československý Červený kříž má v Podkar- patské Rusi svou divisi v Mukačevě. Spolky v Užhorodě (920 členů) Svaljavě, Volovoji, Be- rehově, Jasině a Rahově.

Sociální práce Čs. Č. kříže na Podkarpatské Rusi je společná s Čs. péči o dítě. V roce 1920 započatá a v širokém měřítku rozvinutá akce byla po celý rok 1921 udržována v chodu, tak že velká část trpících podvýživou byla téměř po celý rok systematicky podpořena z přídělů Hoo- werovy akce. Hladovým a podvyživeným dítkám do 6 let — i školou povinným — jakož i ženám těhotným a kojícím byla poskytnuta pravidelně denně jedna dávka silné polévky se suchary. Vzhledem k okolnosti, že kuchyně umístěny jsou ponejvíce ve školách, stoupla také značně ná- vštěva škol a dítky z velké části navykly si spo- řádanému životu.

Ve školách umístěny byly celkem 64 kuchyně, ze kterých se stravovalo denně až 4.420 dítek polévkami. Ve čtyřech ústavech mimo uvedený počet stravuje se ještě 170 dítek polévkami a ve 13 ústavech a nemocnících 500 dítek kakaem. Dozor nad kuchyněmi a jejich organisací vyko- návají stálí soc. pracovníci ČSČK, jichž sídla jsou v jednotlivých okresích.

V Mukačevě, Užhorodě, Jasině a Svaljavě zří- zena poradna matek a kojenců, jež všude vý- borně působí a je hojně vyhledávána.

Učňovská akce. Ve spojení s ministerstvem sociální péče, resp. s jeho instruktorátem péče o mládež, rozvinuta v roce 1921 rozsáhlá akce záchrany dospívajících chlapců, kteří by jednak z nedostatku prostředků, jednak pro opuštěnost úplnou (sirotci) nedosáhli možnosti připraviti se k řádnému občanskému životu. ČSČK na Pod- karpatské Rusi uskutečnil po dohodě s přísluš- nými státními ústavy a za pomoci svého , praž- ského ústředí a mnohdy místních spolků ČSČK v Čechách a na Moravě v roce 1921 5 trans- portů rusínských chlapců do Čech a Moravy a umístil u řemeslných mistrů celkem 65 učňů. Na Podkarpatské Rusi bylo umístěno 12 chlapců a to z části též ve státní řezbářské škole v Jasině.

Význam akce této spočívá nejen v záchraně opuštěné mládeže, nýbrž i v budoucím návratu řádně vyškolených řemeslníků, prošedších školou českých mistrů a přinášejících vedle odborných znalostí do domoviny též západní kulturu, tak odlišnou od zdejší.

Sirotčí akce vznikla v roce 1921 za vydatné pomoci instruktorátu min. soc. péče akce pro zá- chranu sirotků.

Poměry, ve kterých sirotci v Podkarpatské Rusi žijí, jsou většinou takové, že opuštěné dítě vyrůstá nejen v nekulturního analfabeta, nýbrž často v obtížného člena lidské společnosti. Osud sirotků-pastevců, využitých mnohdy do krajnosti, jest nejbídnějším údělem lidským ; proto vznikla akce sirotčí, která okamžitou pomocí v nejkraj- nějších případech snažila se zjednati aspoň čás- tečnou nápravu. Faktická pomoc sirotkům nesla se dvojím směrem a to jednak koncentrovati opuštěné děti při divisi, ČSČK a umístiti je v pří- slušných ústavech v Čechách neb v rodinách, jednak vybudovati v Podkarpatské Rusi vlastní sirotčinec. V obou směrech docíleny úspěchy. V českých a moravských ústavech a rodinách umístěno v roce 1921 42 sirot ve stáří od 2 do 14 let, Čsl. st. domovu v Mukačevě postoupeno 70 sirot (pocházejících hlavně ze župy Marma- rošské), Ústavu pro děti úchylné v Sevljuši 4 dítky.

Vlastní sirotčinec byl získán převzetím sou- kromého ústavu p. Vikentjeva v Nerešnici (Mar- marošská župa), který z omezených soukromých prostředků a podpory různých korporací, též ČSČK a Péče o dítě položil již v roce 1920 zá- klady k vzorně vedenému ústavu pro opuštěné sirotky. Ústav jest vydržován od 29. září 1921 ČSČK za částečné podpory ministerstva soc. péče a slibuje rozvinouti se v sirotčinec většího stylu a významu. Obětavá činnost zakladatele a lidu- mila, který pracuje nezištně dále pro rozvoj svého ústavu, jejž vede, zaručuje plný úspěch tohoto oboru soc. práce ČSČK.

Boj proti infekčním nemocem zahájen výstav- bou infekční nemocnice v Hustu, nemocničky v Brustuře a ve Svaljavě.

Nemocnice v Hustu stala se centrem boje proti- epidemického v celé východní a jižní oblasti Podkarp. Rusi, do níž vyslán i zdravotní vlak Amerického červeného kříže. K nemocnici při- staven barák pro ošetřovatelky, přistavena de- sinfekční stanice s odvšivárnou a provedena opatření taková, že možno nazvati nemocnici v Hustu prvotřídním ústavem pro infekční ne- moci.

Nemocnička v Brustuře vznikla v červenci r. 1921 za pomoci Čs. Červ. kříže a zdravotního referátu civilní správy v Užhorodě proto, aby se čelilo mocně vzplanuvší epidemii dysenterie (ú- plavice) v údolí řeky Terešvy.

26

Nemocnička ve Svaljavě zřízena pro nemocné tuberkulosoii a nedávno vešla v činnost. ' ^

Činnost Čes. Červ. kříže právě tak jako Čs. Péče o mládež zaslouží si v Podkarpatské Rusi nejhojnější podpory a nejlepšího vdéku.

Referát veřejného zdravotnictví v Podkap. Rusi jest úřadem centrálním, tvořícím exposituru ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V každé župě jest ustanoven župní lékař ; při každém hlavnoslúžnovském úřadě (počtem 19) jest ustanoven lékař okresní. Jed- notlivé okresy rozděleny jsou na lékařské obvody, v nichž službu zdravotní obstarává lékař obvodní.

Obvodů jest celkem 39 (v žu- pě užhorodské 7, v muka- čevské 11, v berežské 14, v marmarošské 7). Mimo to bude zapotřebí ještě zříditi několik obvodů v krajích, kde místní poměry a počet obyvatelstva činí službu zdravotnickou obtížnější. Ve městech a větších obcích jsou ustanoveni lékaři měst- ští a obecní (celkem 10 — úhrnem 72 lékaři bez úřadu centrálního).

Obsazení míst obvodních lékařů v horských krajích, které neskýtají lékařům pa- třičné existence, spojeno jest se značnými obtížemi.

Lze se nadíti, že v dohledné době podaří se prováděnou úpravou platů získati zdatné české lékaře i na tato místa

Lékáren jest v P. Rusi celkem 38, a to v župě už- horodské 7, v župě muka- čevské 10, v župě berešské 13, v župě marmarošské 8.

Jsou vesměs v rukou maďarsko-židovských. K za- mezení libovolného zvyšování cen byla dána v r. 1920 pro P. Rus sazba platná pro Slovensko.

Nemocnice v Podkarpatské Rusí jsou celkem čtyři : v Užhorodě, v Mukačevě, v Beregsasu a V. Sevljuši.

Z těchto pouze nemocnice v Užhorodě vyho- vuje požadavkům moderní hygieny ; v nemocnici mukačevské provádějí se značné opravy, po jichž provedení bude ústav dobře vyhovovati svému poslání.

Odděleni pro choromyslné jsou pouze při ne- mocnici v Užhorodě a v Beregsasu.

Ambulatorní ošetřováni nemocných zařízeno jest pouze při všeobecné státní nemocnici v Mu- kačevě a přispívá velikou měrou k utvrzení dob- rého jména českých lékařů.

Boj proti epidemiím. V celé oblasti P. Rusi, vyjímaje župu užhorodskou, rozšířeny jsou znač- nou měrou nemoci nakažlivé (neštovice, tyf skvr- nitý, tyf břišní). Aby bylo možno čeliti nebez- pečí rozšíření těchto nemocí, bylo nákladem 2 milionů korun postaveno infekční oddělení na 80 lůžek ve státní nemocnici v Mukačevě. Mimo to bylo infekční oddělení v nemocnici beregsas- ské_ rozšířeno na 60 lůžek.

Cs. Červený kříž zřídil mobilní infekční ne- mocnici se 60 lůžky v Hustu, jež bude snad převzata do státní správy. Aby bylo možno svá- žeti nemocné i ze vzdálenějších krajin, byl získán

sanitní vlak Amerického Červeného kříže, vy- zbrojený sanitními auty a desinfekční kolonou. Činnost zdravotního vlaku neomezuje se na svá- žení nemocných ; řídící lékař vlaku zajíždí do vesnic, ležících dále od železničních tratí, po- skytuje při tom lékařskou pomoc, radu i léky nemajetnému obyvatelstvu, provádí očkování proti neštovicím i jiným nakažlivým nemocem, provádí, kde je toho třeba, specifickou léčbu sy- filisu a tuberkulosy a rozvíjí všestrannou chari- tativní činnost.

Včasné zjištění nakažlivých nemocí bude umož- něno zřízením bakteriologicko-diagnostické sta- nice při státní nemocnici v Mukačevě, v případě potřeby bude zřízena ještě stanice druhá v ně- kterém místě východní P. Rusi.

Při státní nemocnici v Mukačevě zřizuje se

TRH NA DOBYTEK V HUSTU (v pozadí zřícenina hradu). (Zapůjčilo ministerstvo zemědělství v Praze.)

27

škola desinfektorů. Jakmile bude k disposici potřebný počet vycvičeného personálu, bude v každém okrese zřízena desinfekční kolona s mobilním desinfekčním přístrojem ; tím bude boj proti epidemiím značně usnadněn.

Rozšíření tuberkulosy čelí se zřizováním dis- pensářů; posud zřízen byl dispensář při státní nemocnici v Mukačevě, zamýšlí se však na zří- zení takových při každé nemocnici.

Za součinnosti Červeného kříže zřizuje se ně- kolik menších nemocnic v okresních městech a pracuje se o zřízení ozdravovny pro tuberku- losní děti.

Assanace jest v P. Rusi ještě na velice níz- kém stupni, a to jak na venkově, tak i ve mě- stech. Kanalisace není provedena ani v městech tak, jak by si toho bylo přáti. O poměrech na vesnicích stačí říci, že jen výjimkou najde se u domku rusínského záchod. Vodovodů s dobrou pitnou vedou není ani ve větších městech. Na venkově lid užívá vody buď jen z říček, zneči- stěných jak lidmi tak i zvířaty, nebo ze studní primitivně zřízených, vyhovujících jen v řídkých případech podmínkám hygieny. Opatření dobré pitné vody ve městech a zavedení vodovodů naráží na finanční obtíže poválečné — na ven- kově pak na nízkou kulturní úroveň obyvatel- stva, jemuž čistota tělesná nestala se dosud ne- zbytným požadavkem.

Veřejné zdravotnictví se bude moci teprve tehdy řádně rozvínouti, až se zvýší i kulturní úroveň obyvatelstva.

Činnosti referátu minist. obchodu, živnosti a průmyslu pro Podkarp. Rus přináleží odbočka ústavu pro zvelebování živností a kancelář pro živnostenský úvěr.

Podkarpatská Rus je nejdůležitějším trasitním územím naší republiky pro vzájemný obchod s Rumunskem, Maďarskem a východní Haliči. Je koridorem Československa k Rusku, zejména jižnímu. Proto, jakmile budou zjednány náležité obchodní smlouvy se sousedními státy, rozvine se opět zahraniční obchod, značně přerušený válkou a nepříznivou situací poválečnou. Exportní výrobky naší republiky najdou odbytiště zejména na trzích Haliče a Rumunska. K nim v prvé řadě víže se export Podkarpatské Rusi, která ze svého přirozeného bohatství vyvážeti může množství dřeva palivového, kulatiny, pražců i parket. Různé druhy kamene z lomů. Chemické výrobky továren na destilaci dřeva a výrobky železáren, jakmile tyto zvýší výrobu. Vyvážeti může zejména víno znamenité jakosti, jehož se na jihu země pěstuje veliké množství. Vývozu schopné jsou různé druhy výborného ovoce, chuti neobyčejně lahodné. Export by snesla dobře vý- roba slivovice v zemi. Zvelebení hospodářství polního, chovu skotu (který se vyváží), ovcí a včelařství — zvelebení podomácké výroby v hrač-

kářství, řezbářství, košikářství, tkalcovstvi, hrn- čířství a keramiky vůbec — zdokonalení doprav- nictví železničního a silničního, zlevnění nákladní železniční dopravy — konsolidováni vnitřních politických poměrů a pevné uspořádání admini- strativy prospělo by Podkarp. Rusi obchodně i hospodářsky nejvíce.

Zásobování Podkarpatské Rusi má na starosti zemský hospodářský ústav. K němu přidělen úřad pro potírání lichvy.

Pomocné úřady jsou :

Zemský obilní ústav pro Podkarpatskou Rus v Užhorodě a

Expositury jeho ve všech sídlech slúžnovských úřadů.

Obilní a dovozní akc. společnost pro P. Rus.

Cukerní komise pro P. Rus, sídlem v Košicích.

Úkolem těchto úřadů je zásobovati Podkarp. Rus nejdůležitějšími životními potřebami, kontro- lovati ceny potřeb a čeliti lichvě s nimi. Vyku- povati domácí produkci chlebovin. Rozdělovati dovezené chleboviny, cukr a líh. Obstarávati osivo a jeho rozdílení, Prováděti osevní statistiku.

* *

*

Nejvýznačnější města Podkarpatské Rusi jsou : Užhorod — Mukačevo — Berehovo — Husí a Sevljuš.

Užhorod je župním městem župy užhorodské a zároveň hlavním městem země.

Mukačevo je středem župy mukačevské. Leží na řece Latorči v nejplošší části země, kterou zabírá rovina užhorodsko-tisská. Má přes 18 tisíc obyvatel většinou maďarských, neb poma- ďarštěných. Mezi nimi nejvíce je židů, jichž se počítá 12.000. Silný kmen obyvatelstva tvoří dnes i kolonie českoslov. úředníků a vojsko.

Mukačevo jest sídlištěm všech větších úřadů a je čilým tržním městem. Školy má ruské i maďarské. Židé mají v městě 12 modliteben a 2 velké synagogy a vlastní židovské školy. Ve městě je státní tabáková továrna a větší pivovar.

Na pahorku, v blízkosti města leží starobylý, Rusínům památný klášter Černá Gora, v němž chovány jsou nejstarší církevní rukopisné pa- mátky země. Monastýr vybudoval kníže Fedor Korjatovič, když zavolán uher. králem Ludvíkem, přišel v r. 1349 do země.

Na opačné straně za městem rovněž na kopci je prastarý mukačevský hrad, v němž se Korja- tovič usídlil. Později v r. 1349 stali se majiteli hradu Rakocziové, kteří byli záhy odtud vypuzeni.

Císař Karel VI. hrad daroval pak i s pozemky arcibiskupu Schónbornovi, po jehož smrti přešel koupí na rodinu Schónbornů, jíž patří podnes.

V létech 1855 — 1897 užíváno bylo mukačev- ského zámku jako pevnostního vězení pro poli- tické provinilce. V době tisíciletých oslav posta- vila před něj maďarská vláda milleniový jehlanec,

28

který dosud týčí se před hradem. Po parcelaci pozemku je určeno zříditi v zámku museum, které převzetím velké soukromé sbírky má již předem zajištěny značné umělecké fondy.

Berehovo (Beregsáz) je hlavním městem župy berežské a má 13.000 obyvatel. V městě je hlavní soud, řada větších úřadů, školy ruské i maďarské. V okolí pěstuje se mnoho vzácné vinné révy a kukuřice Kol Berehova usazena je nejsilnější kolonie německých Sasů, kteří sem přišli v století XII. Jsou ho podářsky pokročilí ; živí se rolnictvím a vinařstvím. Vyznání jsou

ředitelství státních lesů, politická lesní správa, cizinecký úřad, obilní ústav atd. Je zde nejvyšší vojenské velitelství a správa země, zemské veli- telství četnické, značná vojenská posádka pěší i dělostřelecká. Školy vyšší i elementární s míst- ním vyučovacím jazykem země. Gymnasia, ústavy učitelské, kněžský seminář a slovenská měš- ťanská škola.

Město není zvlášť výstavné ; sestává většinou z domů jednopatrových neb přízemních. Nej- památnější v něm je prastarý užhorodský hrad, svědek příchodu knížete Laborče, kterého sem

UŽHOROD, hlavní město Podkarpatské Rusi.

lutheránského. Město je pomaďarštěné a převa- hou židovské. Od Prahy — Košic — Copu vede jím hlavní rychlíková trať země.

Město Hust v župě berežské má 9000 oby- vatel. Leží v jižní ploché části země při hlavní železniční trati a je obchodním střediskem širého okolí. Největší trhy na dobytek východu země konají se zde. V městě jsou větší úřady, školy ruské i maďarské. Nad městem, na vysokém kopci, strmí zřícenina hradu z XI. století, zdobící velmi pěkně krajinu. V městě péčí Cs. Červeného kříže je zřízena výborně prosperující infekční nemocnice s desinfekční stanicí. Největší město marmarožské župy — Marmarožská Sihoť při- padla Rumunům.

Užhorod — hlavní město země — leží na řece Uži, jež tokem činí přirozenou hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Je sídlem vlády — civilní správy země a všech referátů, (expositur ministerstev z Prahy). Ve městě je

dosadil za správce krajiny ruský kníže Vladimír, když založil Červenou Rus, skládající se tehdy z Haliče, Bukoviny a nynější Podkarpatské Rusi. Po tragické smrti Laborčově přešel hrad v držení maďarských Arpadovců. Později lénem dostal jej Janoš Druget. Koncem XVII. století přešel v majetek hraběte Berczenyho, jemuž byl záhy se všemi ostatními statky zkonfiskován za to, že zdvihl odpor proti králi. Nějaký čas sloužil hrad k ubytování vojska, až konečně přešel v ma- jetek řecko-katolického biskupství. Z té doby datuje se asi jeho druhá restaurace, jež památ- nému hradu dala pestrou, banální krytinu a navždy tím zhyzdila jeho vzhled. Z hradu je velkolepý rozhled do okolí a na moře lesů smě- rem ke Karpatům.

Místnosti vnitřku návštěvníka zklamou. Jedině hradní kaple vyniká zvlášť pěknou a umělecky cennou výzdobou

Nedaleko hradu stojí rozsáhlý biskupský palác,

29

vystavěný r. 1850, s velkým řecko-katolickým kostelem.

Nad městem zdvíhá se pěkná basilika, pod níž stojí nová židovská synagoga. Pěkná je bu- dova civilní správy, upravená z dřívější maďar- ské školy, budova ruské, gražďanské školy, gym- nasia, pěkné nemocnice a kasáren.

Na kopci směrem k hřbitovu je více než sto- letá budova županátu, určeného za příští sně- movnu Podkarpatské Rusi, Nad městem na vy- sokém kopci v háji stromoví leží městský hřbitov, upravený jak zahrada. Cestu, vzhůru jím ve- doucí, lemují kapličky „křížové cesty". Nad nimi nejvýše je velká kaple „Kalvárie," dle níž pa- horek obdržel i jméno.

V městě jsou tří nádraží. Hlavní — asi 20 minut vzdálené — s příjezdem rychlíku od Prahy — Košic, s přímými vozy od Plzně a Fran- tiškových Lázní. Malé nádraží užhorodské, těsně u města, má zastávku trati Užhorod-Užok. Třetí nádraží patří úzkokolejné dráze k Antalovcům.

V blízkosti obou menších nádraží je velmi pěkný užhorodský park s letní restaurací a za ním výborné koupání v řece Uži. V městě je železitý pramen, zachycený v lázních nedosta- tečně vypravených, a slabší pramen chutné stolní kyselky, jíž se všeobecně říká „kvasná voda". Parní a vanové lázně, volající po úpravě, stojí na břehu řeky Uže.

Dle posledního sčítání má Užhorod 20.551 obyvatelů. Mezi domorodci největší procento jako všude ve městech činí židé, většinou velmi orthodoxní. Jsou mezi nimi i židé zcela chudí — nádeníci a služebníci svého elementu. Jsou židé bohatí a bohatší, hlavně advokáti, bez nichž se dříve v úřadech neobešel ani jeden negra- motný Rusín. Z obchodů a řemesel 90°/n je v ru- kou židů. Českých a slovenských obchodů je pouze několik. Největším z nich v Užhorodě i zemi je „Zemská Družstevní Jednota," která má po venkově několik filiálek.

Místní maďarské obyvatelstvo pochází větši- nou z pomaďarštěných Slováků neb Rusínů. Je skorém vesměs živlu slovanskému málo přátel- ské, čehož vinu nese ztracená prestyž a zaniklé panství.

Živel slovanský zastupuje ve městě inteligence karpatoruská, jež nepodlehla tisíciletému nátlaku maďarisace a udržela si vědomí národní. K nim patří Rusové, Ukrajinci a kmen užhorodských Čechoslováků, kteří v město a zem přišli služebně.

Život společenský je dosti chabý. Tříštěn je hlavně věčnými rozpory politickými, jež ku škodě celku ve všem všudy uplatňuje své „po- litikum".

U železničního mostu na břehu Uže dobře se vyjímá pěkná budova městského divada, uvnitř slušně vypravená, zanechaná však bez rekvisit a dekorací. Občas v ní s chutí a pěkně hrávají ochotníci čeští a ruští, neb ukrajinská „Prosvitá".

Denní společenský život koncentruje se hlavně v kavárnách dvou velkých hotelů, v nichž denně hrají cikánské kapely. Společnost slovanská se- dává s jedné strany sálu, společnost maďarská se strany druhé. Naslouchají hře cikánů, kteří s doprovodem cymbálu preludují krásné a zají- mavé maďarské písně, rozvádějí melodie operet a Hašlerových písniček.

Největší ruch panuje ve městě v den týden- ního trhu. Venkované z celého okolí scházejí a sjíždějí se. Zajímavo je viděti Slovenky z okolí v širokých sukních s ranci na zádech, v nichž přinášejí potraviny na trh.

Na trhu položí plachtu před sebe na zem, vyloží vajíčka, trochu brambor, několik palic kukuřice, trochu čočky či prosa, smetanu a máslo. Hustou kyselou smetanu přinášejí v hliněných, džbánkovitých hrncích a nabírají dřevěnými lží- cemi. Máslo neprodávají na váhu, nosí je na trh natlačené v kávových hrnéčcích, z nichž je ku- pujícímu vykrajují lžicí,

V Užhorodě obvyklo je přinášeti na trh v celku naložené zelné hlávky „kapusty" — zelí ; sloupané listy slouží k úpravě výborného jídla „holubci". Houby přinášejí se na tenkém proutku, navle- čené neb protažené režnou nití a svázané v rů- ženec. Právě tak v celku se i suší.

Prostranstvíčko mezi synagogou a divadlem je jakousi prodejnou výšivek, tkanin a kro- jových šátků Ženy střední části župy užhorod- ské přinášejí sem pěkně vytkávané plachty, utě- ráky a krojové houně, jež z daleka činí dojem kožešiny.

Hlavní trh užhorodský je za mostem na ná- městí Masarykově, odkud vede hlavní ulice k nádraží.

Ve čtvrtek o trhu je náměstí zaplaveno vozy sedláků, již přivážejí obilí, seno, slámu palivové dříví.

Středem náměstí v dřevěných Stáncích jsou jakési ambulanční kuchyně trhovců Babky pro- davačky mají v nich vyložena plechová umý- vadla, plná rozžhaveného uhlí. Přes ně položí plechové pekáče a na nich osmažují kusy sla- niny, klobás či vepřového masa.

Dlažbu náměstí pestří hliněné nádobí užho- rodské, různého tvaru, které u českého obecen- stva dochází hojné obliby. Rovněž košíkáři užhorodští a z blízkých Radvanek přinášejí na trh zboží, mezi nímž zajímavé tvarem jsou plo- ché trhové košíky. V Radvankách, malé dědině ležící v těsné blízkosti Užhoroda, jsou velké lomy na tmavý andesit, podobný švédskému sienitu.

Užhorod, vklíněný mezi tři pahorky, je velmi pěkně položen. Z jihozápadu dosahuje k němu rovina užhorodsko-tisská, kdežto směrem k se- veru zdvíhají se mírné kopce s vinicemi na úbočí. Nad nimi lesy smíšené, jež stoupajíce krajem vzhůru, přecházejí výše v zemi v lesy jehličnaté.

30

Jaro kolem Užhorodu záhy nastává a mění takřka přes noc zahrady, města a vinice v kve- toucí ráj. Západy slunce v těch dobách nad řekou Úží s vodou zelenavou jsou malířsky krásné.

Léto mění však Užhorod ve žhavou výheň se záplavou prachu, který na silnicích i v ne- čistých ulicích města zvedá se při nejmenším vánku. Vegetace je nesmírně bujná. Ovoce roz- manitého druhu, medově sladkého, vyzrálého na žhavém slunci, je hojnost. Vinice dávají skvostné druhy výtečného vína, chuti velmi lahodné, množství meruněk i broskví.

Zima je nevlídná, většinou deštivá. Sníh zpra- vidla nezůstává ležeti. Záhy roztává a mění se v blátivou kaši, poněvadž Užhorod leží v teplé části země.

Život v ulicích města je kaleidoskopický. Oži- vují jej proudy úřednictva, spěchajícího v úřady, množství vojska a řady venkovanů, přicházejí- cích k nákupu na trh a na podívanou.

Ungvar,*) Vysloužilá etapa světové války a bašta maďarisace na řece Uži — zapadla v mi- nulost. Povstal Už-gorod (ruský: gorod^město) a s ním i nová era prastaré slovanské državy na Podkarpatské Rusi.

Civilní správa po dobrovolném připojení Pod- karpatské Rusi k naší republice našla zemi válkou zpola zničenu a zpola ještě osazenu rumunským vojskem. Nebylo kde bydleti, nebylo co jisti. Lid všude passivní, negramotný, hladový a utlučený válkou. Železniční spojení se světem a srdcem naší republiky scházelo. Možné bylo z Užhorodu jedině na Michalovce, kam passanti dojížděli vojenskými autobusy. Pro veškeru že- lezniční dopravu v zemi zbyly pouze čtyři parní stroje. Ve městě bylo málo života; obchody vět- šinou zavřené neb opuštěné. Obyvatelstvo zpola zaujaté, zpola nedůvěřivé a nespolehlivé — ma- tené stále poplašnými zprávami podvratných živlů, jichž všude bylo hojnost.

Přišlí úředníci českoslovenští stanuli u těžké a vysilující práce. Zdědili cizí, neznámý materiál, knihy, záznamy, pomůcky a plány maďarské, z části ztracené, zničené neb ukradené. Úřady buď opuštěné neb osazené živly nespolehlivými. Orientaci všude těžkou, organísaci vysilující.

Referáty ministerstev, jež postupně přicházely v Užhorod, sváděly v maličkém městě pravý boj o každou úřední místnost, stůl i zařízení. Všeho byl v zemi šílený nedostatek. Guverner- administrator, nastoupiv úřad, zahájil správu země ve školní světnici na rychlo zřízené, kde jednoduchý stůl, postavený za plátěnou zástěnou, přenesenou z kreslírny, činil veškeré zařízení jeho kanceláře A kol dokola samé cizí tváře — množství různorodých elementů, často záhad- ných — spousta odlišných řečí a nářečí — milieu,

*) Maďarské pojmenování Užhorodu.

které bylo těžko prohlédnouti a ovládnouti. Věru, roztočití kolesa vládního stroje tak, aby fungo- val, znamenalo tehdy hotový zázrak. Povedl se však! Práce administrativní na Podkarpatské Rusi započala a vykonala podnes obrovsky mnoho.

Užhorod není více etapou celkové činnosti na Podkarpatské Rusi, je vstupní branou v zem, která se přihlásila k novému životu a kráčí nej- lepšímu hospodářskému rozvoji vstříc.

(Slováci.) Ze Slovenska východního cípem kmenového osídlení zasahují Slováci až v Pod- karpatskou Rus. Nejbližší okolí hlavního města Užhorodu je slovenské. Výše v zemi však, kde tvoří přirozenou hranici obou zemí řeka Už, táhnou se navzájem karpatští Rusové pruhem osídlení na Slovensko v stolici zemplínskou a šáryšskou.

Skupina slovenských dědin kol Užhorodu není veliká. Leží v ploché a úrodné části země, proto i celkové poměry a uspořádání života zdejšího slovenského lidu je mnohem snazší než lidu kar- patoruského na horách. Po svéráznosti ostatního Slovenska, bohatého lidovým uměním, krásou krojů a zajímavostí lidového stavitelství, není, žel, již stopy Ve všem jeví se již zánik kmenové příslušnosti a přechod k jsoucnosti dalšího slo- vanského kmene — což skýtalo by jistě mnoho zajímavosti lidopisné, kdyby na všem neležela silná patina maďarisace, která zejména v těchto krajích, poměrně gramotnějších, měla k lidu snazší přístup.

Slovenské dědiny v Podkarpatské Rusi jsou velmi rozlehlé. Stavěny jsou vesměs ulicovitě při silnicích či cestách. Stavení selská jsou úpravná a čistá, vystavěná většinou z vepřovic*) neb pě- chované hlíny. Kryta jsou došky, vrstvovitě kla- denými, přitíženými na hřebeně střechy dřevě- nými klanci. Průčelím hledí stavení na „dráhu" (t. j. cestu), dle našeho pojmu na náves, jež tvoří zde jedinou velkou ulici

Uvnitř obsahuje každé stavení tři místnosti. Největší z nich je jizba parádní, hledící dvěma okny na silnici a jedním na dvůr. Uprostřed je menší jizba — polosíň, polokuchyně — s pecí a ohništěm na vaření v kotlíku a třínožce, nad nímž kozub vede v otevřený komín. Třetí jizba za kuchyní je jizba obytná s okny na dvůr, v níž rodina hospodářova bydlí a v zimě i vaří.

Jizba parádní má v rohu mezi okny velký stůl. Za ním kol stěn úzké dřevěné truhly neb lavice s opěradly, v nichž jsou umístěny truhly. Do nich ukládá se sváteční šat, tkaniva a ko- nopné plátno, smíchané s bavlnou.

Leckďe ve staveních najdeme v jizbách i staré selské truhly, zděděné po rodičích, zeleně na- třené a pomalované chaotickými květy tulipánků.

*) cihel z plev a hlíny, sušených na slunci.

31

Truhly novější vyzdobeny jsou již pouhými otisky obrázků krajin, květů či ovoce.

Proti stolu v rohu jizby stoji vždy široká po- stel, vysoko vystlaná peřinami. Cíchy na nich jsou barevné, potištěné droboučkými kvítky. Postel zakrývá se konopnými plachtami, bohatě vytkávanými červenou bavlnou. Stůl pokrývá se rovněž plachtou konopnou, po obou koncích ozdobně vytkanou. Na ni doprostřed klade se menší ubrousek, posetý ozdobnými pruhy tka-

Ve staveních — pod jedním krytem — v řadě za jizbami pokračují zpravidla stáje na koně a chlévy na hovězí dobytek. Stodoly stojí opodál a zavírají obyčejně i dvůr stavení. I kůlny t. zv. „šopy" s nimi sousedí. Sad za stavením, plný slivek a jabloní, s malou zahrádkou před okny doplňují selskou usedlost této části země.

Kroj žen je bizarní a honosný. Na tělo obléká se „ spodnik “ — jednoduchá košile ženská uni- versálního střihu, v předu na rozpareček zapí-

PŘEDOUCÍ SLOVENSKÁ DÍVKA Z OKOLÍ UŽHORODU.

niva, nazvaný „chlebovačka“ , poněvadž o svát- cích či v neděli kladou na něj chléb a sůl.

Dvě skříně s nízkým prádelníkem o širokých zámcích doplňují zařízení světnice.

Stěny jizeb jsou všude čistě vybíleny. Na nich pod stropem temnější barvou je namalován jakýsi vlys, na němž ženy štětcem rýsují jednot- livé květy tulipánků či měsíčkovitýcb růží. V me- zery mezi květy zavěšují se na vlys okrasné porcelánové talíře, kdysi snad stará keramika selská, dnes pouhé zboží užhorodských larmarků.

Ze síně do velké jizby zasahuje pec. Před ní stává sporák, nad nímž po stáru visí bidla k za- věšení šatů neb prádla.

naná, která v těchto krajích nastoupila asi po starodávném slovenském „rubáči".

Na spodnik béřou „ oplécko“ — krátké rukávce s baňatými rukávky, sáhajícími k lokti, hustě nabranými a staženými v široké hladké manžety, nazvané „ galérce “.

Galérce jsou mírně vyšívány buď užším orna- mentem křížkovým, ponejvíce vzorem na „ža- ludy" — neb bezvýznamnými květy plochého vyšívání.

Kol „galérců" nad loktem přišita je nabraná „čípočka" (kraječka), neb našit ozdobný pásek, koupený ve městě.

U krku je oplécko hustě zdrhnuto v prostý

32

pásek z plátna. Nad něj kol krku připne se pásek ozdobnější — „galérek11 — k němuž je přišita ši- roká, bohatě nabíraná krajka. Rady blýskna- vých korálů z vyfoukaného skla zdobí hrdla svobodných.

Na oplécko přes prsa kladou si ženy křížem šátek buď hedvábný či vyšívaný, jemuž říkají „chustka“. Na něj oblékají ,,lajblík“ — těsný živůtek bez rukávů, různých barev, bohatě zdo- bený, ušitý nejčastěji z atlasu, protkávaného kvítky.

roká, činící dojem pouhé náběry. Zástěrka vy- zdobena je rovněž stužkami a páternicemi, lemo- vaná v kraji ozdobnou čípkou.

Kromě lajblíku oblékají ženy i děvčata kra- tičké kazajky, sáhající jen do pasu, jimž říkají „visitky“. Všedního dne nosí se visitky pestré kartónové, ve svátek hedvábné a v zimě same- tové. „Parádu11 našitou na visitkách „volají11 — „ lančoky “.

Krojové obuti mužů i žen zastupují vysoké ko-

S L 0'V Á K Z OKOLÍ UŽHORODU

se spřežením uherských stepních volů ve dvojitém jařmu, k němuž mají voli přivázané rohy, aby při tahu drželi pěkně hlavu. (Zapůjčilo min. zemědělství.)

Barevné hedvábné lajblíky jsou lemovány buď úzkou skládanou náběrou, neb pruhem sametu, zdobeným dokola „pácerkou" — ozdobným pru- hem z korálů či blýsknavých cetek. Lajblíky jsou z předu k zapínání a na prsou všemožně zdobeny.

Sukně oblékají ženy i děvčata ku kroji velmi široké, všité v hladké, hluboké límce, kulatě oví- jející boky. Sukně, přehustě nabrané, jsou v nich drobounce všity, tak že se při chůzi by tře mí- hají. Sukní nosí se vždy 12 — 13. Na každou z nich třeba je 6 — 8 ryfů (loktů) látky. Vrchní sukně jsou různých barev, velmi pestré, hlavně květované. Do kostela nosí se sukně hedvábné, v zimě sametové, vytkávané červenými kvítky. Dokola lemují se pruhem sametu neb hedvábí, čemuž říkají „baršonka“ . Nad pruhem táhnou vlnovky ozdobných pásků „stužek11 a „páternic11.

V každé sukni všit je v přední poli široký pruh bledé prací kvítkované látky t. zv. „predná póla11, již zakrývá kratičká zástěrka, velice ši-

žené boty „čižmy11, nutné pro zdejší blátivý kraj.

Vlasy rozčesávají svobodná děvčata do pě- šinky a splétají v polovině hlavy ve dva menší vrkoče, nazvané „čolky“. V týle hlavy spletou je ve „vrkoč11 jeden a silně omotají tkanicí.

Na tkanici v týle hlavy upevní na zvláštní stužce visící 3 dlouhé hedvábné stuhy v barvě „belavé11 (modré), růžové a zelené. Jimi propletou vlasy tak, že „varkoč11 prodlouží se až do po- loviny sukně. Na konec jeho upevní dlouhou vlající stužku.

Vdané ženy stočí vlasy v týle do uzlu. V ně zatknou vidlicovitou podložku, na níž jim „bárs dobré11 drží malá červená „chustočka11, lemovaná bílou „čípočkou11 a zavázaná zvláštním zaklesnu- tím uzlu na pokos.

Mužský kroj. Mladí chlapci — „parobci11 i muži ženatí nosí zde k plátěným gatím vyšívané košile, buď křížkově, vzorem imitujícím vzory

33

tkané, neb košile vyšívané plochým vyšíváním v barvách velmi křiklavých. Vzory nejsou pů- vodní ani lidové. Dle vlastního sdělení žen dá- vají si je „drukovati" ve „sklepích"*) ve městě u žida za „peňázi".

Kroj mužů zajímavý jest jedině vestami, uši- tými z domácího plátna, vykrášlenými kosočtver- covým vzorem, pracovaným „výřezem".

Letní kazajky mužů jsou bílé jako gatě, ušité z plátna. Na švech mají jednoduché šňůrování rázu maďarského.

V zimě oblékají muži i parobci teplejší polo- městský šat, přes nějž nosí — právě tak jako

ženy — domácně pracované bílé houně s dlou- hým vlasem, činící z dálky dojem kožešiny. Zámožnější mají ovčí kožichy, lemované be- ránčinou, žlutě nabarvené.

Nad beránčinou našity jsou pruhy lesklé černé kůže, pošité strojově zeleným hedvábím. Na zádech zdobeny jsou tulipánkovými ornamenty z vykrajované kůže, obšívanými barevnou vlnou. Variantů těchto velmi zajímavých ornamentů ko- žuchových je nesčetně ; jsou umělou prací zdej- ších „kušníerů" (majstrů kožušnických).

Na hlavách v zimě nosí muži černé špičaté „šiapky" z beránčiny, neb zcela běžné městské klobouky. Za nimi v předu zastrčeno je vysoké „pero" — kytka — v zimě vyvázaná z umělých květin a různých cetek, v létě vždy svěží.

(Svatby). V okolí Užhorodu — „ked si pa- robek (svobodný chasník) zahubí dzievku a chce ju pojat za malženku, pošlu k něj (k ní) staršeho chlapa z rodziny, kotrého volajú hluchý .“

') Krámech.

Muž jde k rodičům mladé dívky přezvěděti, zda volba mladíkova bude příznivě přijata neb ne. „Hluchý" říkají muži proto, poněvadž, je-li od- mítnut, prohodí: Dobré je — bo nečuju (ne-

slyším), že parobka nechcú."

„Kaď ale rodzina 1’úbené dzievky" je svolná ku sňatku — hluchý se radostně vrací, po vsi výská a vesele poskakuje. Lidé již vědí, co to značí, a povídají : „Dobré je — bo hluchý čuje.“

S docházkou hluchého" k rodině dívčiny je spojena velká ceremonie. Přijde-li hluchý prvý den, řeknou mu: „Pridz až jutro ráno."

Hluchý je spokojen, naznačuje, že „čuje", bo řeč rodičů mu značí, že jim není volba parobkova proti mysli.

“ Příštího dne „keď dojde druhý raz" — „hutorí"*) mu rodiče dívčiny : „Pridz na třetí ráno, bo dostaneš chustečku do znaku."

Hluchý radostí jen poskočí, neb tato řeč znamená, že nejen volba parobkova je přijata, ale že skutečně bude se slaviti „vešelje" (svatba).

Třetí den ráno si pro „chustku" přijde s hluchým i otec a mať parobkova a s nimi 5 až 6 lidí z přízně — „z rodziny".

„Mladá" — nevěsta, za níž přijdou má chustočku již předem koupenu ve „sklepě" (krámě) vUžhorodě. Pěkný hedvábný šátek se širokými třásněmi chustočku" zatočí do „šumné chlebovačky" a podá ji hlu- chému", aby ji odevzdal parobkovi. Od té chvíle, kdy parobek chustočku přijme, je nazýván „mladý", t. j . ženich.

„Hluchý" s rodiči a rodzinou je přijat velmi slavnostně. Slib učiněn a hostina je přichystána.

Napeče se pečivá a navaří „holubci" (zelné listy hlávek, naplněné ryží a seka- ným masem.) Na stůl přinesou i polévku z masa neb kůrky (slepice), hojně kávy a vína.

Všichni hodují.

Přátelské přijetí a poslání chustky ženichovi znamená, že dostal od nevěsty „znak" (přípověď či slib), že budou ohlášky a po nich svatba.

Svatba koná se za tři neděle po ohláškách bud v kostele’ katolickém, lutheránském či řecko- katolickém dle toho, jakého vyznání jsou mladí lidé.

„Mladá" (nevěsta) vyvolí si až 20 družiček. Ženich má mimo dva družby „hluchého," „pitače“ a „starostu". Pitač „vypituje" (vyprošuje) mladou nevěstu od rodičů a „hutorí" při tom „bárs šumné řeči", jež shromážděné svatebčany často dojmou k pláči.

Nevěsta připraví si k slavnostnímu dni svatby až 50 „polek" — úzkých dlouhých domácně u- tkaných ručníků s ozdobnými konci, které si svatebčané váží kol pasu,

*) řeknou — praví.

OBRÁZEK SLOVENSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ V JENKOVCÍCH PŘI UŽHORODĚ.

34

„Polkami" podaruje nevěsta „pítače", „sta- rostu", „hluchého" a své dvě „svátky", které jí o svatbě přisluhují a „očepí". Polky dostanou i všechny družice.

Zajímavo je, že v slovenské části kol Užho- rodu vijí věnce pro nevěstu a ženicha až ráno v den svatby a sice v domě „mladého".

Po 8. hodině ráno sejdou se u ženicha „pitač", „hluchý", „starosta", 2 nevěstiny „svátky" a 2 družice.

Muži sednou za stůl, pokrytý pečivem a skle- nicemi vína. Obě svátky s družicemi u stolu pouze „postávají" a vijí věnce ženichovi i ne- věstě.

Ženichovi obtočí věnec kol klobouku a ne- věstě odnesou jej později na talíři do domu.

Za vití věnců muži sedí za stolem a mlčky hodují. Ženy a družice však šumně zpívají. Mu- zika jim k tomu ve světnici vyhrává. Současně do světnice přichází i řada ostatních družiček i dívek ze vsi. Nevijí však věnců, jen se „čudujú, počúvajů a zpievajů" — to jest obdivují vití věnců, poslouchají a zpívají.

Písničky, zpívané za vití věnců, jsou velmi pěkné, poetické a obsahem často tak dojemné, že svatebčané se při nich rozpláčí. Pláče je při těchto ceremoniích vůbec mnoho.

Melodiím písní říkají zde „hlas". Každá ze zpívaných písní při vití věnce o svatbě má ovšem hlas jiný, buď monotonní — skorém kostelní, neb švižný, melodický.

Zapisuji svatební písničky, jak mi je „dzievky prí vešelje" zpívaly v Jenkovcích u Užhorodu.

Jsou slovenského textu — zdejšího nářečí, které v mnohém souhlasí se slovenským náře- čím lidu ve spišské stolici, kde podobně mluví již Slováci na Tatrách. Žel, zdejší řeč lidu je již v naprostém úpadku, zaviněném vlivem mada- risace.

Za vití věnců zpívá se písnička:

Prvší kohútci žpěvali na družičky še volali.

Vstávajce hoře družičky,

více (vijte) želený vínočky (věnečky).

Ej více, více, (vijte) bo už dzeň, bo já už od vás het (pryč) pójděm.

A tak ony ho uvily dolů stolikom ho puščili.

Ej vidzi mamko zo dvora, lapaj vinočok zo štola.

Ej vera já ho nělapam, bo já před žalom nemožu a před slzami něvidžu.

Jiný „hlas" pěkné písničky je:

Za našom zahumeně stojí želenyj haj — af tebě Hanuš (Haničko) tvého vínku něžal.

A jak by mi něžal, až mne hlavka bolí — mušu ho zohabic (zanechat) ně po svojej vólí.

Ej vínku, mój vínku, želený barvínku, sče bulo, ci stojec*) ročok na korénku.

Vybíraj mamečko z scény (stěny) klínočky, dze Hanka věšala želený vínočky.

Vybíraj, vybíraj, ňa nezostávajú, ňaj ci (ti) do srdéčka žal nězadávajú.

Jakmile jsou věnce uvity, obtočí jedním „kalap" (klobouk) mladého ženicha. První družba ženi- chův vstane a přinese „záhlavek" (polštář) z po- stele. Položí jej před stůl a vyzve „mladého", aby si naň klekl. Vezme červenou chustečku — „tu istú, ktorú hluchý dostal pre mladého do znaku , přikryje jí chléb a na něj položí klobouk „mladého", obtočený věncem.

Ženich mezitím klečí již na záhlavku. Družba mu chustečkou, chlebem a ověnčeným klobou- kem třikrát do kola zatočí nad hlavou a dívky zpívají :

Kuri še dražočka (práší ce po cestě), žení se furmaněc, klekaj, Janko, klekaj pod ostatní věnec.

A jako on tam klekal, tak horko zaplakal, bo daj, bo já ho nikde nedočekam.

Po písni „mladý" vstane a s věncem kol klo- bouku odejde do komory.

„Prvší družba" rychle uchopí záhlavek, zvedne jej se země a žertovně jím dzievky bije. To proto, aby se brzy „vydaly" (vdály)

„Dzievky kvičá a ucekajú von.“ (Dívky křičí a utíkají ven.)

Nemá-li parobek, který se žení, či dívka ro- dičů a nemůže se s nimi před odchodem na „pří- sahu rozžehnati, zpívají dívky s družicemi a Svatkami zvláštní píseň, ve které povídají, že Jankův (neb jak se parobek jmenuje) otec jíž tři léta v černé zemi leží. Vlásky že mu nabobt- naly a tělo odpadalo od kosteček.

Starý zemřelý otec prosí v písní Ježíše, aby ho na zemi pustil, že tam jeho sirotku Jankovi „vešelje" strojí. Duše bohabojná je však napo- menuta, že ještě „raz" (jednou) chce se vrátit do světa.

Píseň je tak „šumná" a dojímavá, že při ní všichni hlasitě pláčí.

') třeba ti bylo stát

roček (rok) na kořénku.

35

Verše má následující:

Za našom stolíkom

šám syn Boží šedzí (sedí).

Jankov starý otec (čí mať) v čarnej žerní leží.

Leží on tam, leží už na třecí ročok, už mu odpadalo celo (tělo) od kostečok.

Celo od kostečok, vláky pobutněly, otěcko mój starý, kdě šte še podzeli.

Tam dary dávajú, i mně tam žádajú, komu ten dar budze, kedz mně tam ňebudze.

Pusce vy mně, pusce (pusťte),

Pane Jezu Chríště,

tam vešelja strojí (svatbu strojí

tej mojej sirotce (sirotě).

Duše bohabojná, či bys ty žádala, že bys puť za ten dar eště raz konala.

Má-li však „parobok rodičov", „pitač" za jeho nepřítomnosti (bo mladý je na komoře) počne ho „vypitovati" (vyprosí ho) zvláštní řečí.

Řekne :

„Rodiče ku stolu — budze vam dzekovanie za vaše konanie."

Rodičové posedají za stůl, družičky zpívají, cikáni hrají a pitač „vypituje11.

Dzievky „novým hlasem " (melodií) zpívají novou písničku.

Rodzinečko moja, ku štolu šedajce, božské požehnanie na mně ho zdavajce.

Ej Bože, mój Bože, co to za novina, že mi nesce sedac’ ku stolu rodzina.

Už mi posedala šicka rodzinečka, len mi nechce sedác' mój starý apočka (otěcko).

Jakmile družice odzpívají první verš, zaklepe pitač „paličkou"*) (tenkou holí) na „hredy" (do trámů světnice), což značí, aby „hudáci" (mu- zikanti) přestali hráti. Zvláštní řečí pak vypituje mladého, žádaje, aby ho pustili do „prišahy" (na oddavky do kostela).

Sotva domluví, již dívky zpívají nový verš, po němž on „paličkou" opět zaklepe a „vypituje" dále. Dívky zpívají verš poslední.

Za zpěvu rodina ženichova, sedící za stolem, usedavě pláče.

*) palice = hůl, palička = hůlčička do ruky.

„Prvší" (první) družba jde do komory a při- vede ženicha do světnice — „rodzinu božkat" (rozžehnat se s rodiči).

Zeních přistoupí ke stolu, po řadě všem po- dává ruku a loučí se s nimi. Loučí se zároveň i se svým mladým stavem.

Dzievky mu k tomu zpívají :

„Božkaj (celuj), Janku, božkaj svoju rodzinečku, by ci (ti) vinšovala ščastlovou dražečku".

a všichni chystají se k odchodu.

Prvý vyjde ze stavení „mladý" (ženich) s druž- bou. Za ním obě „svátky" nevěstiny, jež vily věnce a s nimi družice, jež mají rozpletené vlasy a na hlavách věnečky.

K nim přidá se „zástavník" , mladý parobek, který nese velikou svatební „ zástavu ‘ (svatební praporec).

Praporec zroben jest ze čtyř pestrých barev- ných „chustek", nahoře na žerdi připevněných a obtočených vlajícími stuhami. Nad nimi za- bodnuto je červené jablíčko.

Za praporcem kráčí „starosta", „pitač" i „hlu- chý". Věneček nevěstin nesou „svátky" na talíři „Hudáci" vyprovázejí průvod až k „mostku" (vrátkům ve stavení) a odtud vrátí se do světnice.

Dívky zpívají:

Vyberaj še Janko, do slibu božeho, pitaj požehnání od Boha milého.

Od Boha milého

taj od dobrých 1'udzí (lidí).

Naj ce (nechť tě) Bóh prevádzí dze nejlepší l'ubí.

U nevěsty ve stavení je velké vítání. Věneček je oddán a nevěsta přivedena do světnice. Má sváteční kroj, rozpuštěné vlasy a usedavě pláče. Ceremonie s věnečkem, pokleknutím nevěsty u stolu na polštář se opakuje Za pláče a řeči pitačovy loučí se s rodiči a „rodzinou", jež sedí kol stolu, tak srdcelomným pláčem, až ji „sta- rosta okřikne :

Napomenutí jeho je povelem k odchodu na „ přísahu “ (oddavky) do kostela. Svatebčané s ženichem, nevěstou, všemi družicemi, „Svat- kami" i ostatními se zdvihnou a ozdobeni „pol- kami" (dlouhými, tkanými ručníky), uvázanými kol pasu, jež nevěsta jim rozdala — odejdou na oddavky. Cikánští muzikanti hlučně vyhrávají a celá ves je vzhůru.

Po oddavkách schystána je v domě nevěstině bohatá hostina. Masa, zejména drůbeže, pečivá, kávy a vína je hojnost, poněvadž osadníci slo- venské části kol Užhorodu jsou poměrně zá- možní a zpeněží dobře vše, co do města na trh přinesou.

36

Řečí a svatebních průpovídek při hostině u nevěsty je mnoho. V r. 1903 vyšla o nich v Už- horodě zvláštní knížečka, v níž maďarským pra- vopisem napsána je řada svatebních průpovídek slovenský, místním nářečím. Uvedu aspoň ně- které z nich, aby si čtenář představil strašlivou zaostalost a ubohost škol tehdejších proti ško- lám dnešním, v nichž lid slovenské části Pod- karpatské Rusi vyučuje se čistou, libozvučnou slovenštinou spisovnou.

KNYIZSOCSKA PRE DRUZSBÓ

KTERE RÁDO MÁJU

ZSÁRTOVO BESEDI,

A LYUBJA NA SZVÁDZBACH J TOJESZT NA VESELYU DÁCZO I UZSITECSNE PREDLOZSICZ.

- SZPISZAL : PÁVLÓSZKI UCSITELY. -

zatím cziszkánye (Přetiskování)

OOOOOOOOOOOO ZAKÁZÁNO JE. OOOC OOOOOOOO

U UNHVÁRU R. 1903.

Překlad zní : „Knížečka pro družby, kteří rádi mají žertovné besedy a l'ubí na svatbách — to jest na veselí — dačo (něco) užitečného před- ložití."

Uvnitř je „spisáno", jak „hutorí" (mluví) pitač k otci mladé nevěsty. Jakou řečí „vypituje" ne- věstu, dává pozdravení „mladému", „starostovi", mládeži atd. Veršem důže*) kostrbatým je opě- váno, jaká jídla budou, jakou polévku, maso (maso), kapustu (zelí) a kašu přinesou. Jak dobré budou svatební „baníky", koláče na způsob bá- bovek upečené. Uvedeny jsou i přípitky druž- bovy, když připíjí vínem hostům, či „hutorí" k hudákům" a zvláštní řečí jim sbírá „fílyare" (filéry-peníze, halíře) za vyhrávání.

Jedno z pozdravení zní :

POZDRÁVKÁNYE NA MLÁDOHO.

HEV SZLUCHÁJ MLÁDÍ!

Gdis nás sztárí Otecz Ádám u rájů medzsi krácskoma na zselyenim trávnyiku ták scmácsnye szpál, zse ázs chárcsel. Tehdí Pán Boh vinyál

*) velmi

mu jedno rebro a sztvoril z toho rebra zsenu Evu. To kázsdi zná. A chto escse nyeznál, tá teráz csul. Z tej pricsini, pocslyive szvádebne, já to zsádám, zsebi nás mládi, kteremu na ve- selye teráz me se zeslyi, zsebi ták nye obsztál ják Ádám. Tojeszt, zsebi se nyigda nye zadri- mál, polya szvojej mládej zseni, bo teráz us i nyepráczelye se nachádzáju, ta ked tvárdo zá- spí, nye joho rebro, alye joho mládu zsenu mozce chopicz nyepráczely.

Zsivíó !

Překlad :

Když náš otec Adam v ráji mezi kráskami na zeleným trávníku tak smačně (chutně) spal, až chrčel Tehdy Pán Bůh vyňal mu jedno žebro a stvořil z toho žebra ženu Evu. To každý zná. A kdo ještě neznal teraz čul (nyní slyšel). Z té příčiny, poctiví svatebčané, já žádám, že by náš „mladý", kterému na veselí teraz (nyní) jsme přišli, tak neostal jako Adam. To jest, že by se nikdá nezadřímal vedle své mladé ženy, bo už teraz i nepřátelé se nacházejí. — Tak, keď tvrdé zaspí, ne jeho žebro, ale jeho mladou ženu může chopit nepřítel. —

Mnoho smíchu o svatbě vyvolá vždy žertovné předpovídání družbovo, jaká jídla budou. Čte se :

„Poctivé svatebně hosti prebáčeně pitám (pěkně prosím), že pomáli chodím, na krídlóv nělítám Za to já šicko znám, co se tu dnes stane. Na co se schádzajú parobci i lanye (leany = maď. děvče). Na velikým rožni peče se už žába, ozda bude z něj jest (jíst) i valalská*) bába. Budze tu polívka, co vecej dvojaká, zavoláme na ňu i ruskoho ďáka (kostel, zpěváka). Komárovo nožky, z murvánky reberka, pre takých, co lační, bars dobré jedeíko. Starý čepec, strimfly (punčochy), suchá rozmarija, kvašené okurky, hrubá bagaria. Velo, velo (mnoho) jídla konca jím něbude. Za to už sidajce (sedajte) hej ku stolu lidé." —

Přinese-li družba polévku na velké míse, pro- povídá. Průpovídka maď. pravopisem „spisaná", čte se — :

„Priněs sem polívku, fajnu, S rezankami (nudlemi) na dlouho řezané, ostrými nosami.

Tělo (tolik) kurkov (slepic) u něj, že polívka hustá Preto na široko otvírajce ústa.

Pláču už kohúti, za tělo (tolik) kůrkami z velikoho žalu trepú i s křidlami.

Ale mi kohútov teraz nešanujem

ceplú (teplu) polívočku, po kus vychlipujem.“

Po hodech v nevěstině domě odejde se s mu- zikanty do hospody, kde se dlouho tančí. Cere- monie svatební zakončí se čepením nevěsty, které provedou obě „svátky". Věneček jí za různých ceremonií sejmou s hlavy, rozpuštěné vlasy stočí v uzel, v ně zatknou onu vidlicovitou podložku a zaváží kol hlavy na místě čepce novou čer- venou „chustečku", ozdobenou krajkami.

*) vesnická.

37

Dívky-družice doprovázejí obřad písněmi:

„Na našem zahumeně leží želený^ háj jak tebe Zuža tvého vínka nežal.

Popatři len Zužo

na městernu hradu (trám ve stropě) niemaš ty otěcka niemaš ani hredu.“

Mamko, moja mamko, čo ste narobili, kvitla vam jak ruža a vy mňa oddali.

Kvitla vam jak ruža jak toť růžový kvet a vy mně mamočko, tatoj oddali het (pryč).

Další píseň:

„Može dzievka plakat kedy še vydává —

[: sama ona něžná komu ručku dává. :]

I ptáčka laskajú kedy ho lapajú a dzievočku smelat kedy jú pitajú.

Tehdy šebe tehdy dzievče rozkošuje, kedy dolů pliecmi vlásky rozčešuje.

Jak ona jich bude hoře podčešuvat tehdy ona budze prehrozne banovat."

Jiný „hlas" :

„I na prosto bareša, červenovka slivka už ci se oddala (vdala) ty Důry frajerka (Jiřího milenka).

Po odbytém čepení odejde mladá žena opět tančit a záhy zabudne (zapomene) žal nad ztra- ceným věnečkem. Vdává se záhy — 17 — 181etá děvčata jsou zde již vdávána. Starší „dzievka" považuje se již za starou.

Muzikanty o svatbách bývají vždy cikáni, Není-li ve vsi krčmy (hostinec), tančí se ve sto- dole na mlátě. Cikáni hudlají k tomu písničky po straně v perně. Nic jim nevadí, že je v sto- dole přítmí a v perně skorém tma. Znají své modulační písničky z paměti a not vlastně ne- potřebují. Hráti učí se od malička sluchem. Not u nich nikdo neuvidí. I větší cikánské kapely ve městech hrávají bez not s průvodem cymbálu.

Cikánů v Podkarpatské Rusi je mnoho. Každá z vesnic na jihu (v úrodnější části země) má jich hlouček. Usazeni bývají zpravidla za vsí, ve skupině domků při rybníčku — jak obec v obci.

Cikánů, dle našeho pojmu, toulavých je zde poměrně málo. Většinou živí se prací neb ře-

meslem, hlavně kovářstvím a mědikovectvím. I na stavbách pracují jak pomahači. Nejvíce jest jich hudebníků — houslistů, neb cymbalistů.

Leckterý z nich vyzraje na primaše-muzikanta, polovičního umělce, který bývá zpravidla i diri- gentem cikánské hudby. Za Užhorodem, kde je větší cikánská vesnice, viděla jsem vyběhnouti z chatrče čtyřletého cikánského hocha, který již uměl hrát na housle. Byl nahý — stoupl si, jak byl, na slunéčko a hrál — Hašlerův „Bílý kvíteček".

V Bežovcích, velké dědině blízko Užhorodu, sdělila mi sedliačka Hanuška, že : — „keď žena leží v kůtě, donáša jí krstná mať, krstný otec i rodiče hojné podarovanie".

Hlavně polévku ze slepice (kury), maso a víno. Vše donáší se jí 8 dní za sebou — denně něco jiného, v čemž je již ustálený zvyk a pravidlo.

Prvý den dostane nedělka 4 „baníky" — ko- láče, upečené z dobrého pšeničného těsta, asi na tři prsty vysoké a veliké jak lopata k sázení chleba do pece. Vrch baníku je pomazán „lekva- rom“ (povidly) neb „syrom" (tvarohem). Baníky nese žena zatočeny v bohatě protkávanou plachtu, nejparádnější, zavěšenou na „plecach" (na zá- dech).

Kromě baníků dostane mladá matka prvý den i „kurčí polévku s rezankamí" (slepičí polévka s nudlemi). Polévka dává se do vysokého ba- ňatého hrnce „ silka ‘ zvaného, vykrášleného pěkným malovaným ornamentem.

„Silka" přiklopí se dvěma hlubokými talíři, mezi nimiž leží uvařená „kůrka".

„Silka", v níž jsou nejméně 2 — 3 litry polévky, se vloží do zvláštní sítě, zajímavě ušité z bílých tkanic, jimž říkají „kantar" — a tak se nese, což je velmi praktické. Siločka přehodí se pak krásně vytkávanou chlebovačkou a žena s baníky v plachtě na zádech, ve svátečním kroji jde na obřadnou návštěvu k šestínedělce.

„Kantary" z tkanic, což je zajímavo, robí jen cikánky.

Druhý den napekou ženy „zakráčené kolá- číky" s „lekvarom, bo hroznom, bo fikom" pl- něné. Uvaří rýžovou kaši, dají do silky s kan- tarem a nesou.

Třetí den dostane žena „medovník," upečený z mouky, medu, koření atd. na způsob perníku. Medovník upeče se buď ve formě placky na plechu neb vypichuje tvořítky různých tvarů. K medo vniku nesou se v „silce" 2 — 3 litry káyy.

Čtvrtý den obdrží žena opět „baníky" — po- něvadž nastal den, v němž je právě zvykem je dávati. Silka" naplní se hovězí polévkou s krou- pami, jíž zde říkají „geršle".

Pátý den nesou ženy velké koláče a víno. V menší siločce čaj.

38

Šestý den — pečené „pirohy" s lekvarom a sýrom. Do siločky dá se polévka z kůrky a uva- řená kůrka vloží mezi talíře.

Sedmý den — pečené „rožky" — k nim „če- rešně" (třešně), „hrozno vína" neb ovoce, které právě uzrálo. Do silky nalije se káva.

Osmý den jsou opět „baníky", které se tímto po třetí opakují. K nim nese se čaj neb hovězí polévka.

„Keď nedělka je mladá žena a děcko sa jej narodzí po nedělí" — „krstí" se až neděli příští, poněvadž v den křtu pořádá se hostina a k tomu se neděle nejlépe hodí.

Děcko ke křtu nese „krstný otec" i „krstna mať". Nikdy nejsou však to man- želé. Vždy jsou si cizí a společně jen zastupují čestný úřad. Často — je-li ro- dina, v níž se děcko narodí, bohatá — požádá si třeba čtyři kmotry „na raz" (najednou), aby děcko nesli ke křtu.

Zajímavo je, že kmotři děcko v den křtu nepodarují. Nedávají mu ničeho „do vínku". Až po dvou měsících obdrží od krstného otca i krstnej mateři — ať děvče či chlapec pěkný „čepčok", buď „zi- mušní" či „letůšní",

Dospěje-li děcko dvou let, je obdaro- váno znovu Od krstnej mamy obdrží „košulku a vigančík" (dětské šatečky, ušité v celku). Děvčátko i malý „fartošek" (zástěrka) a „chustečku" na hlavu.

Krstný otec koupí rovněž „vigančík" a malé „topánky" (botičky). „Chlapčekovi" koupí i „kalapčík" (klobouček) na hlavu.

Je s podivem, jak mnoho maďarismů uchytilo se v slovenské řeči zdejšího lidu.

Říkají klobouku po maďarsku „kalap" — vesnici „valal" — městu „vároš" atd.

„Jdu z valala do vároša" (jdu z dědiny do města), slyšeti je často.

Zacházela jsem často v slovenské dědiny kol Užhoroda a zajímala se živě zejména o původní jich terminologii věcí a předmětů. Stalo se mně často, že sedliačky, které jsem navštívila, nedo- vedly rozeznávati již dobře, která slova a po- jmenování věcí jsou jich vlastní a která z ma- ďarštiny převzatá.

Přišla jsem na př. do známého statku a vidím, že vraty vjíždí do dvora vůz, plný votavy. Ukáži naň a ptám se: „Jako že voláte toť to!“.

„Jako se to volá po slovenský" — řekla mi žena a vzala hrst otavy do ruky — „věru ne- vieme, ale po maďarsku se to volá séno!“.

Vida, pomyslila jsem si, slovenism v maďar- ské řeči se ozval.

Na stole uvnitř v jizbě ocitlo se mezi tím pečivo, „krívále", všeobecně oblíbené a pečené zakroucené na způsob našich velkonočních ji- dášů, a s ním malé skládané koláčky.

„Krivále" jsem již dobře znala a ráda jídala

i zvlášť upravené — rozřezané na kousky, spa- řené vařící vodou, posypané bryndzou a polité rozpálenou slaninou se škvarkami.

„A — jak říkáte tomuto těstu" — ukáži na druhou misku.

„Jako se te volá po slovensku, věru nevie- me“ zněla stejná odpověď — „ale po maďarsku se to klíče (nazývá) kaláč.

S chutí jsem se zasmála a dověděla se ještě mnoho dalších zajímavostí. Že — oběd jmenuje se po maďarsku „ebed" (psáno foneticky), ve- čeře „vačžora", vidlička „vidla", talíř „tanier" (jako slovenský), anděl „anďal", sukně „sokňa", kabát „kabát", roucho „ruha" atd.

Za řeči prohlíželi jsme bohatství tkanin ulože- ných ve truhlách neb truhlovitých lavicích.

Tkanin jest v každém stavení slovenských dědin kol Užhoroda hojně. Všude na postelích uzříme konopné plachty, utěráky i „polky", na koncích červenou bavlnou vytkávané.

Vzory tkanin jsou různé šíře, ornamentů, hlavně geometrických, v komposici velmi interesantní, v nápadu bohaté. Vzory zvláštních pojmenování nemají. Ženy je všeobecně nazývají „kočky". Tyto „kockové" vzory mají vždy středem široký pruh ornamentu, s obou stran pak ornamentální lemůvku užší.

Na chlebovačkách bývají vytkány nad či pod „kočkami" jednotlivě ornamenty geometrické, t. zv. „růže". Nejkrásnější „kočka", již jsem viděla, byla lemována vytkávanými kohoutky, což mi výji- mečně ženy poznačily jako vzor na „ko- hútíky".

Ženy protkávají plátno červeným „pamutem"

PAROBCI A DCIERKY Z JENKOVCD PŘI UŽHORODĚ.

(V pozadí se tančí v otevřené stodole.)

39

(bavlnou) na ten způsob, že vzor starší položí si před sebe a dle něho vytkávají neb tkají úplně zpaměti.

Leckde ve staveních uzřela jsem chlebovačky i plachty na stole vyšívané. Vzory však na nich tištěny byly — dle vlastních výpovědí žen v Už- horodě, kde jim je ve „sklepě" (krámě) obchod- ník natiskl dřevěnými tiskátky. Vzory znamenají bezduché jarmareční růžičky neb pomněnky atd., uprostřed chlebovačky či plachty všelijak stočené do věnečku.

V zimě se vě statcích všude přede — po starodávnu — na vřeteně a kůděli. Kůděl se zabodne v jakýsi dřevěný podstavec, na němž žena či děvče za přádla sedí. Z konopných nití a bavlny tká se pak na domácích stavech plátno tenčí neb silnější dle toho, jak ho žena upotřebí.

Konopné nitě mají gazdiny z vlastního konopí, vypěstovaného na polích. Je ho všude hojně.

Na podzim před každým stavením slyšeti je veselé klapání „lámanek", na nichž oklepávají a lámou tvrdé šupiny stvolu konopí, aby z něho do- staly vnitřní konopné vlákno.

Len pěstuje se v Podkarpatské Rusi výše na horách, kde je více vody a možnosti upravíti močidla na lukách.

V podzimu je zajímavé podívání na statky, kol jichž střech, přečnívajících nad zápraží, visí svazky žluťoučkých kukuřičných klasů. Ploty stavení ověšeny jsou jich zelenými chrásty, které se suší dobytku.

Kdo má vinohrad, sbírá i hrozno. V ten čas Užhorod je přímo zaplaven hrozny vinné révy. Vinice kol města hemží se pracovníky a vše žije ve znamení vinobraní.

Kukuřice a pšenice pěstuje se kol Užhoroda hojně, proto zde peče se hlavně pšeničný chléb. Dobytka hovězího je mnoho. Pěstování a prodej jeho přináší hospodářům mnoho užitku. Jako všude na jihu země, pěstuje se zde hlavně do- bytek štěpní, šedý, zejména voli, dobří vytrvalí tahouni, s rohy široce rozloženými.

Zvlášť na mne působilo vystěhovalectví lidu zdejšího kraje do Ameriky. Poznala jsem bez- počtu případů, že muži, hospodáři ze statků, byli 6 — 8 — 10 roků nepřetržitě v Americe, kde pra- covali výdělečně. Zena často s 3 — 4 dětmi zů- stala doma, hospodařila, jak mohla, a čekala na mužovy peníze z Ameriky, Většinou docházely žen peníze správně. V době vysokého kursu do- larů stalo se, že jedna z gazdin „tri raz" po sobě dostala od muže z Ameriky po 30.000 Kč. Vystavěla za ně novou kolnu, spravila střechu stavení, koupila pár koní a zbytek uložila. Nej- větší starost měla, aby muž ještě v Americe zůstal, ač ho s dětmi 10 roků již neviděla.

„Amerikáni" — jak říkají mužům, kteří se na- vrátili, přinášejí v tyto dědiny poměrný pokrok i peníze. Vracejí se gramotní, světa i práce znalí,

a co více — slovenský uvědomělí, a stávají se často hybnou silou mezi svými krajany.

Negramotnost v této části země není tak úplná jak nahoře, na horách. Lid přec jen navštěvoval školy — ač maďarské, zřizované v obcích růz- nými „církvemi", k nimž osadníci vesnice roz- dílně patří.

V těchto obcích, jako všude na jihozápadě Podkarpatské Rusi, kde usazeno je obyvatelstvo slovanské, střetne se ve velkých obcích zpra- vidla trojí náboženské vyznání. Katolické, řecko- katolické a lutheránské.

Každá z těchto „církví" má ve vsi kostel a při něm vlastní školu, vydržovanou církví.

Ve strachu, aby snad neztratila některého z příslušníků, nutila každá z „církví" své věřící, aby děti jich pilně navštěvovaly vlastní školu církevní, v níž se na děti působilo hlavně smě- rem náboženským. Snad proto i zde zůstala značná zaostalost lidu, který — z části mocen čtení a psaní — vyučován byl ve školách cír- kevních jen maďarský. Vlastní řeč, v úpadku jsoucí, naučil se v těchto školách psáti jen „maďarskými bukvami" — t. j. latinkou ale maďarským pra- vopisem — čehož pravé monstrum vidíme v oné knízočce pre družbo, vydanou dokonce „sloven- ským" (maďarským) učitelem.

Pátrala jsem v těchto krajích po starých po- věstech, pohádkách a průpovídkách. Bud mi ženy nerozuměly, nebo povídaly — „dakedy že dačo takého zdě bulo čuty (slyšeti), ale teraz že už ludze všitko zabudli".

Pouze v okolí Kameníce v blízkosti hradu ne- vického, jehož zřícenina na vysokém zalesněném kopci krásně dekoruje krajinu nad řekou Užem zaslechla jsem matnou pověst o „Pohandivě“, zlé zámecké paní, jež byla divá a měla podobu půl koně a půl ženštiny. Pověst o ní zaznamenal již Holovacký ve svých „Cestách po haličské a uherské Rusi".

Dle podání lidu žila Pohandiva za dávných časů na hradě nad řekou a ve své ukrutnosti a bojechtivosti byla postrachem celého okolí. Cho- vala se nejen krůtě k poddaným, ale přepadala s žoldnéři i okolní zámky a města. Všude ple- nila, loupila a pálila. Konečně vzbouřil se proti ní lid, města i okolní zámky, přitáhli k hradu a jali se jej společně se všech stran obléhati. Po- handiva — která zejména mladé dívky utraco- vala a v krvi jich dle podání lidu se koupala — vidouc nezbytí a strašlivou odplatu, která ji čeká, sama se vrhla s cimbuří hradu dolů a v proudu řeky s roztříštěným tělem zahynula.

Za hradem nevickým přestává již slovenská část Podkarpatské Rusi. Dědiny mají již „cerkve" (kostely) a vyznání jen řecko-katolické, t. j. „ruské" jak lid říká a sám sebe také za karpatské Rusy počítá.

Řeč se mění, kroj lidu s ní též. Dolišnjací Podkarpatské Rusi začínají.

40

VIL

PODKARPATŠTÍ RUSOVÉ.

V Podkarpatské Rusi v střední části župy už- horodské těsně za posledními dědinami nad Už- horodem začíná oblast Podkarpatských Rusů či Rusínů, kmenově rozdělených.

Od Perečína na východ v nižším pásmu před- hoň usazeni jsou Dolišnjaci. Nad nimi, počínaje stanicí Maloe Bereznoe, žijí podkarpatští Ver- chovinci. Za nimi od průsmyku vereckého až po řeku Tereblju v Karpatech žijí Bojkové, již sebe rovněž nazývají Vercho vinci. Dále na vý-

s nimiž kdysi nynější území Podkarpatské Rusi tvořilo t. zv, „Červenou Rus“, založenou ruským vládcem Vladimírem (r. 980 — 1015).

Lid Podkarpatské Rusi, jak jsem již sdělila, mluví podnářečími, jež jsou odnoží maloruského nářečí horského či karpatského, rozděleného na podnářeči krajové či pomíšené a odlišné nářečí slovensko-maloruské.

Podnářečím horáckým mluví Huculové s Če- váky a Bójky.

Podnářečím krajovým či pomíšeným s příměsí polských a slovenských slov mluví Verchovinci (Lemci).

KARPATORUSKÁ CHYŠA NA „VERCHOVINĚ1

chod v nejvyšší části Karpat Marmarošských usazeni jsou Huculové s odnoží Ceváků. Na zá- pad dále „Blachi" s Dolišnjaky a Krajňáky.

Kmenové rozhraničení těchto jednotlivých Kar- patorusů je dosti nesnadno určití. Lid sám ve své zaostalosti ztěžka podá nám určitějších zpráv. Záznamy knižní, zejména ony z dob rakousko- maďarské éry, značně si odporují. Otážeme-li se lidu na kmenovou příslušnost a její hranice, od- poví nám prostě: „My Rusové". Tážeme-li se se jednotlivce, řekne: „Já Rusín, Rus neb do- konce „Rusnjak", což vzniklo v době pozdější a znamená jakousi příhanu zdejšího lidu.

Nejblížší sousedé Karpatorusů — Slováci na- zývají je Rusové, Rumuni říkají jim Ruš, Maďaři Oros(š). Haličtí a bukovinští Rusové zovou je Rusíny a Němci Rutheny.

Řeč karpatoruského lidu je zcela shodná s řečí ruského národa z východní Haliče a Bukoviny,

Ostatní hovoří odlišným nářečím slovensko- maloruským.

Ze všeho vidno, jak těžko bude vytvořiti lidu Podkarpatské Rusi vlastní jazyk spisovný, zalo- žený na místních podřečích, když nedá se mu spisovný jazyk všeruský, bohatý vlastní litera- turou světového jména.

Jak jsou Karpatorusové rozdílní řečí, tak jsou rozdílní povahou, nadáním, krojem i celkovým uspořádáním života. Nejlépe žijí si přirozeně ti, kteří jsou usazeni na jihu země, v nejúrodnější její části. Jsou však maďarisací nejvíce dotčeni. Slušně žijí si i Doliňané, usazení v předhoří v ši- rokých úrodných údolích karpatských řek. Po- měrně nejchudobněji žijí horalé — Verchovinci, jichž kmenová oblast leží vesměs ve vysokých Karpatech. Verchovinci karpatoruští jsou odnoží haličských Lemků, kteří z Haliče zasahují až v severní Slovensko a Podkarpatskou Rus.

41

Kraj Verchovínci obývaný je čarokrásný. Je částí Vysokých Karpat, zvaných též Velikými Bezkydami, v nichž nejvyšším bodem je Polonina Runa, 1462 m vysoká.

Lesy těchto hor přecházejí leckde již v pra- lesy. V lesích divá černá zvěř, množství lišek, ba i vlk s medvědenu nejsou vzácností. Hluboká údolí lesní horská protéká řeka Ljuta a Už.

Lid ostatní země nazývá kraj Verchovínci obý- vaný prostě Verchovinou země, jíž rozumí veš- kero obydlené pásmo Vysokých Karpat.

Zajímavo je, že nejstarší karpatoruské selo*) Ulič, leží dnes již na území Slovenska v župě zemplínské. Zmiňuje se o něm i Holovacký ve svém cestopise, aniž by tušil cos o dohadu jeho původnosti v éře slovanského osídlení země pod Karpaty.

Píše, že docházeje k Uliči, první vesnici v župě zemenské, spatřil cos pradivného — dva sloupy označené tabulkami. Na jednom ze sloupů na tabulce namalována byla dýmka s nápisem „nem szabad pipazni“ (neslobodno fajčit). Na sloupě druhém, na černé tabulce zobrazen byl muž v kroji zdejšího lidu s hřebenem ve vlasech,**) visící na šibenici. Pod ním byl nápis „Statarium" (stanné právo). Holovacký zvěděl, že podobné obrázky nalézají se na sloupech ve všech ves- nících župy zemenské, saryšské i aba-ujské (aba- užhorodské). Postaveny prý jsou na výstrahu z dob cholery, kdy sedláci, k smrti uštvaní, vzbou- řili se proti pánům a hromadně táhli po vsích s panskými sídly, jež plenili a zapalovali, vraž- díce vše, co nebylo selské. Rozhněvaný lid prý tehdy neznal hranic pomsty.

Povstání selské bylo ovšem potlačeno a kde kdo ze vzbouřenců pověšen. Visel prý každý, kdo kráčel se sekerou či kosou v ruce. Mrtvoly oběšenců klátily se léta seschlé na stromech neb šibenicích lidem na výstrahu. Zbylí obyvatelé dědin, kteří nejvíce se proti pánům prohřešili, zahnáni byli před smrtí ještě do žalářů, v nichž katanováni, do horkých komor bez jídla a pití sázeni a všelijak ukrutně mučeni.,. Tak zkro- ceno povstání selské v zemi, k níž ani dříve ni- kdy nedolétlo ulehčení nebo spravedlivé poroz- umění pro lidská práva.

* *

*

Karpatoruská sela*) na Vrchovině země leží buď v těsných údolích horských blíže potoků a řek, neb roztroušena po úbočí vrchů při horských bystřinách — často bez každé lepší komunikace.

Stavení dědin jsou vesměs dřevěná — roubená došky neb šindelem krytá. Rozestavena jsou buď v hloučcích kol ,,putě“ (cesty, silnice), neb jed- notlivě stojící a shluklá pouze kol ,,cerkve“.***)

*) dědina.

**) r. 1843, kdy, což je zajímavo, při kroji hřeben ve vla- sech nosili i sedláci z okolí Plzně v Cechách.

*** ) kostela.

Rozlehlost horských dědin je tím často velmi značná, zejména skládají-li se z několika částí.

Chyže karpatoruské na Verchovině jsou vesměs prací gazdú (hospodářů), z nichž každý zná „zro- bity“ vše, čeho pro dům i hospodářství potřebuje, a bez sekyry v ruce se ani nepohne. Pouze gazda zámožnější, staví-li větší „chyžu"*), volá si na pomoc domácího majstera, který mu kol cha- lupy zrobí i pavláčku, nesenou na řezaných sloup- cích.

Chce-li si gazda- Verchovinec vystavěti chalupu, zajde nejdříve do lesa, kde si vyhlédne patřičné kmeny, jež sekerou porazí a odveze na místo určené k stavbě. Z kmenů sloupne kůru a při- tesá je sekyrou na trámy. Do země zapustí do čtyř rohů čtyři „úhle“ (ploché kameny), na nichž spočinou čtyři první nosné trámy, zvané „spod“.

Na spod chyže kladou se další trámy „brusy“, před konci v rohu přitesané a v sebe pevně zapuštěné, čemuž říkají „zámky“.

Z brusů vyženou se do výše ,.stiny“ (stěny), v nichž nechá se otvor pro dveře a pilou vy- řežou menší otvory pro okna. „ Vikna“ se rámují dřevěnými „stoupky“ a dveře velkými „stoupy" ze silných klad.

Vikna chyží se neotvírají. Jsou zašupovací, složena ze 6 tabulek skla, a pohybují se ve dvou dřevěných lištách, přibitých nad i pod okny uvnitř světnice.

Při stavbě chaty tesají se trámy „sokyrou" (te- sařskou) a hoblují „hyblíkem". ,,Klince“ (hřebíky) — v trámech dřevěné — přitloukají se „kyjanou" (kladivem).

Jakmile jsou stěny chyže zrobeny, klade se na ně „povala“ a „verch".

Povala značí strop, nesený na příčných trámech „folukách-gerendách", z nichž střední trám nej- silnější zove se „mešter-gerenda“ a okrášlen bývá řezbou.

Střechy chalup jsou nesmírně vysoké, skorém jehlancovité, nahoře přitížené dřevěnými klancí, aby lépe vzdorovaly sněhu, který zde kraj často na metr vysoko pokrývá, a větru, který stěny chyží obkládá závějemi.

Konstrukce špičaté střechy skládá se z vyso- kých kulatých „rohů" — trámů, jehlancovité sehnaných do výše a spojených příčně klade- nými „ laty“ .

Střechu kryjí došky, zvané „kytici", velmi dlouhé a silné, zatočené nahoře v zajímavý uzel. Bohatší pokládají střechu šindelem.

Před pokrýváním chyže položí si gazda „ kytici “ řadou na zem na trávník a kropí vodou z „vedra" (dřevěné konve), v níž má slaměnný vích. Radou skropené došky sváže si pak v menší snop, hodí jej na rameno a nese na půdu chalupy. Nahoře snop rozváže a jednotlivé „kytice" podává dře- věnými vidlemi pokrývači střechy, zručnému do-

*) „Chyža“ říkají na Verchovině chalupě i obytné svět- nici v ní.

42

škáři, který jimi pokrývá střechu. Klade došky v řádce podle sebe a přivazuje na „laty“ dlou- hými povřísly. Práci počne nejdoleji u první laty a postupuje výš a výše, tak že jsou došky

však je průčelí chalupy bez oken a na stěně boční v řadě s dveřmi jsou okna tři.

Dvéře z věnčí vedou do „pritvora“, malé po- dlouhlé síňky, v níž na dřevěných stěnách visí

P 0'KlRJtV’Á N í KARPATORUSKÉ CHÝŠE DOŠKEM. Po straně hlavice „kytici" — došku a dřevěné vidle.

vrstvovitě kladeny. Vrch střechy zatíží skříže- nými dřevěnými klanci, zvanými „kyzlina1 . Po- dávky, kterými gazda podává vzhůru došky, jsou dřevěné, primitivně zrobené z vhodně vyrostlých větví na pni mladého stromku.

Z chalup vrchovinských hledí zpravidla každá dvěma okny na „puť* a dvěma na zápraží. Často

gazdovy pily, „reťazy, porvazy** atd. Gazdina (hospodyně) staví sem dřevěné koryto na zadě- lávání těsta, vydlabané z pně stromu, a větší koryto na „šmati rajbať*. V zimě, „keď sa priade", (přede), stojí tu i „ trojarí * s „vijalkami" a bečka s naloženou ,,kapustou“ (zelím).

Ve stropě pritvoru při straně, kde je nad

43

světnicí půda „dymnyk“, je otvor, k němuž je vždy přistaven žebřík, „lazivo“ zvaný. Otvorem ve stropě pritvoru stoupá na půdu dým z pece, který se táhne sem podlouhlým okénkem nad dveřmi do světnice.

Světnici říkají na Verchovině rovněž „chyža“ a vstupuje se do ní dveřmi z pitvoru

V chyži stojí po pravé straně u dveří pec, jež vyplňuje třetinu jizby. Je zrobena gazdou z utlu- čené hlíny a základ její činí čtverec o str. 165 cm2. Kol pece táhnou se široké „lavy“ (lavice), „prí- pičok“ nazvané. V nich v rohu vsazen je plochý

proti nakažlivým nemocem a teplo pece prodlu- žuje život.

K utloukání a pěchování hlíny při stavbě pece užívá se dřevěné palice, „ dobňa“ . Louč k svícení i dřevo „kole“ se na „ koubici“ (špalku), posta- veném vedle pece v chyži.

V chyži za pecí a podél stěny postavena je široká „ postil “ (lože) na vysokých nohách, pod niž hospodáři dávají v zimě malá vylíhlá jehňát- ka, aby venku nezmrzla, a zahradí je dřevěnou „ drabenkou ‘ (žebřinou). Místu pod postelí říkají pak „zárok“.

V N I T Ř E K V E R C H 0 V I N S K É CHYŽE

s pecí a postelí, nad níž visí „koléska" s nejmladším děckem. Pod postelí, ohraženo „dra- tenkou", je malé jehňátko. V rohu obrázku ukázka okrasné řezby na „meštergerendě".

kámen „svityč“, na nějž v zimě po starodávnu kladou hořící louč.

Pec v chatě vaří, svítí a hřeje zároveň. Otvor v ní „čelusty“ není zahrazen, gazdina v něj staví vysoké, džbánkovité hrnce s úzkými dny, které plamen ze zadu ošlehuje a vaří v nich chudou, horskou stravu.

Chyže karpatoruské nemají komínů. Dým z pece valí se do světnice a z ní podlouhlým otvorem nad dveřmi odchází do pritvoru, odkud stoupne v dymnyk (půdu) a došky ve střeše dere se ven. Chalupám těmto bez komínů říkají Vercho- vinci „dýmňanky“ a pece v nich „důže l’úbí“,*) že pěkně hřejí a dětem je v nich teplo.

Gazdiny při zatápění v peci sedají s dětmi na zem, aby je nedusil kouř. V jizbě je stále nevlídno a stále mírně zakouřeno.

Šat domácích lidí páchne kouřem a oči jich jsou začervenalé. Věří však, že dým chrání jich těla

*J mají velmi rádi.

Těsně nad postelí visí se stropu dřevěná „ko- léska“, v níž se „ kolésď (kolébá) nejmladší děcko.

Kolébka je vyplněna slámou a přikryta plach- tou. Postel rovněž tak. Slouží k vyspání jedině hospodáři s hospodyní. Děti spí buď na lávách kol světnice neb se starými na peci.

Peřin Verchovincí nemají. Za pokrývku jim slouží houně a „zaholovok“ (polštář) pod hlavu.

Na zdi u dveří proti peci přibita je „polic“ , jakási almárka bez dveří, hrubě sbitá z prken. V ni skládá hospodyně pestře malované hliněné nádobí, dřevěnou „solanku" (slánku), často z jed- noho kusu vydlabanou a vrubořezem okrášlenou, a dřevěné kulaté „misy“ z lipového dřeva, z nichž se všeobecně jí.

Jsou prací gazdovou, který ze špalku kmene přiseká je sekerou a vydlabe krouhákem.

V polici je i „skopiď, dřevěná dížka k dojení mléka, „geletky“ — dřevěné úzké a vysoké ná- doby k uschování mléka. V „ložičníku" visí

44

Jožky ‘ (lžíce) k jídlu, které gazda rovněž vy- robí. Vedle dveří je do trámu vklíněna dřevěná „kljuka“, hák ze seříznuté větve stromu, na nějž věší gazda „klebanku“, svůj krojový klobouk.

Pod policí stává „konva či „vedra" na vodu, „košar“ na brambory. V rohu za policí vrbové chvostě „metla“ k zametení světnice a „lopata chlieb do pece sázety .

Stěny chyže od police k postelí lemují široké „lávy" (lavice), vklíněné mezi trámy stěn. U nich

dubové lavičky na rozjetých nohách, jaké (menší) nosí se u nás do stáje k dojení. Podlahy chyže ani pritvor nemají ; „zemlja“ v nich je z udupané hlíny.

Za pitvorem je ve stavení temná komora, do níž vedou dvéře z venku neb z pritvora. V ko- moře na žerdích visí krojový šat, huně, širáky, koňské postroje atd. Zámožnější hospodáři mají zde i „susik" , těžkou "dřevěnou truhlu, do níž dávají „žerno" (obilí).

VNITŘEK KARPATORUSKÉ CHYŽE NA VERCHOVINĚ.

V rohu „polič" s nádobím, u stěny stůl, zdob. vrubořezem. [Půdorys světnice i chalupy.]

proti dveřím stojí hluboký stůl, zrobený jak truhla. Hospodyně v něm schovávají „ovsaný chlieb osiepok" a v zimě i mléko.

Stůl je těžký, dubový a má vrchní desku, jež se odsunuje. Na bočních stěnách zdoben je mírně vrubořezem, zpravidla hvězdicemi a „chřestem" (ruským křížem), což je všude obvyklé.

Rezbovanýmí hvězdicemi a kříži je v chyží zdoben i hlavní nosný trám „měster-gerenda" na stropě. V průčelí světnice přibit je na stěně malý dřevěný křížek, aby znáti bylo, že „zděs býva- jut chrestiany" (bydlejí křesťané). Jiné výzdoby stěny chyží nemají. „Kedysi" bývaly prý u vět- ších gazdů na zdi dřevěné obrazy, pěkně dla- bané v dubových deskách, jež byly zajímavou prací lidových „majsterů". Dnes jich neuzříme.

Židlí v karpatoruské chyži na Verchovině rov- něž nenajdeme. Pouze malé, zcela jednoduché

V zimě stává ve světnici každé chalupy do- mácí stav „krosna", na níž tkají ženy domácí konopné či lněné plátno na kroj svůj, mužův i dětí.

Krosna má jednoduchý mechanism pedálový, jako každý tkalcovský stav základní. Hořejšek krosny — kostru její — podpírají šestihranné, pěkně řezané „stoupky" (sloupky). Dolů s nich visí „škripice" a kladky, na nichž drží „nišil- nyci" s napiatou osnovou. Ku tkaní dává se „priaza".

Osnova protýká se útkem nití, navinutých na cívce, zasazené v „člonku".

Části krosny mají různá, velmi zajímavá po- jmenování, čistě slovanská. Na př.:

„Navíša", nad níž je „berdyško".

„Nábelka" s brdem". „Návrh predný a žád- ný" atd.

45

V předu stavu je na „zbojiči“ navinuto buď hotové plátno neb krojová látka z ovčí vlny dle toho, co gazdina tkaje.

Šlapadlům krosny říkají „ lápky Na krosnách tkají ženy mladé i staré. Konopí či len pěstují na poli. Samy je sklidí a zpracují na „Iámankách“ a ,,preteračkách“. Konopí pak natáčejí na „kůdělu“ a spřádají na „vřetene1.

Kúděla je tenká hůlka, nahoře přihrocená a jednoduše vrubořezem okrášlená. Gazdina část

bělené zavěsí pod odkap chalupy, aby vyschly a „vymrzly".

Vybílené nitě ovíjejí na „vijalkách11 do klubek.

„Vijalky“ jsou zasazeny v „trojan“ (podsta- vec), zrobený z náhodného vzrůstu stromu, který se gazdovi hodi . Usekl strom a obrátil tak, aby třemi větvemi učinil na zemi jakýsi stojan, na nějž nasadil „vijalky".

Vijalky se rozbírají a značí dvě dřevěné lati, které se uprostřed trojanu kříží. Na konci jich

TKANÍ NA KROSNĚ.

V pozadí šestileté děvčátko přede na kůděli a vřeteně.

schystaného konopí rozestře po lavici, na ně po- loží ,,kůdělu“ a na vrchní část její homolovitě namotá konopí a sváže červenou šnorkou.

Kůdělu s konopím zastrčí si za pas, tak že i za chůze může přísti.

Vřeteno, na němž se u nás v Cechách nejdéle přádalo na Chodsku, je malá zašpičatělá hůleč- ka, dole rozšířená neb v kolečko zapuštěná, aby se spředené nitě nesmekaly. Zena za předení konopnou nit v ústech sliní, skusuje a spřádá na vřeteno, kterým zručně otáčí.

Přeslenů na vřetenech jsem neuzřela nikde.

Na kůděli s vřetenem předou staré babičky usedlé na peci; předou gazdiny i za chůze, když jsou na poli nebo jen po vsi; předou mladé dívky každého stáří, ba — jak na obrázku viděti — předou i zcela malá děvčátka dříve ještě nežli chodí do školy.

Spředené konopné nitě dávají ženy do velkých smotků, vyvaří je, vyperou a bělí na sněhu. Vy-

jsou dřevěné kolíky z větví, kol nichž se položí ,,motok“ nití a svije do klubek.

Z klubek natáčejí se nitě na cívky a uloží do dřevěné mísy, aby v čas potřeby daly se do člunku. K natáčení nití na cívky zřídili gazdové malé ale účelné stroječky-navíječe, obvyklé dříve i u nás na Chodsku.

Tkaní, předení a vyšívání je nejhlavnějším za- městnáním žen a dívek, jež chodí k sobě v zimě ,,na priadočky“ (přástky) s kuželi za pasem.

Při předení a vyšívání zpívají vždy nejpěknější písničky a vypravují staré báje. Starší ženy i děvčata se navzájem dobírají, žertují, kritisují vesnici a často vespolek sdělují si různé strasti.

Chlapci za děvčaty na přástky nechodí.

Staré báje nepodařilo se mi zaznamenatí. Od- měřený čas a různá nepřízeň znemožnily věc.

Z krásných lidových písniček slýchala jsem o přástkách nejčastěji jako vzdech krátkou zpě- vanku :

46

„Jedno mi ni jedno či večer, či ráno, bo na mojem serdci veselosty málo."

Neb jinou:

„Čemu čoven vody poven, či dažďu nakapau ?

Myj milyjkyj solodejkyj duže si zaplakal."

Překlad : „Proč člun vody pln,

neb déšť v něj nakapal ? Můj miloučký slaďoučký velmi si zaplakal."

Přibližný překlad :

„Koupila mi mamka kravěnku, to na moji bídnou hlavěnku.

Kravku budeš pásti, dojiti a méně šohaje 1'ubití (milovati)

Zahnala kravěnku v doubravu a sama odešla do domu.

Tam k ní šuhajci přisedli, kravičku i ovci jí snědli.

Kravičku i ovci jí snědli a rohy jí v chyži nechali.

Kdyby byla zdráva maměnka, byla by i druhá kravěnka."

PŘEDENÍ KONOPNÝCH NEB LNĚNÝCH NITÍ

na vřeteně neb kůděli. Po straně „t r o j a n“ s „vijalkami" a motkem nití, jež děvče

svijí v klubko.

Dostoupilo-li veselí v chyži vrcholu a bylo-li čeho „upity" (napiti se pálenky), notovala zpra- vidla stará babka na peci písničku, které se všichni smávali a jež obsahem znamenala jakousi směšnou písňovou anekdotu vesnice.

„Koupila mi mamka korovu, to na moji bídnou holovu.

Korovu ty pásti, dojity a mini ty chlopci 1'ubity.

Pohnala korovu v dúbravu a sama pošla do domu.

Tam její chlopčíky prisidli a korovu vouci i židli.

A korovu vouci i židli lem i z nej i rohy lišili.

Keby moja mamka zdorova, je u mene druhá korova."

Vyšívání karpatoruské na Vrchovině je orna- mentem nejstarší v zemi.

Zeny a dívky vyšívají „križíkami"*) červenou a modrou bavlnkou různé zajímavé vzory okras- né, jimiž zdobí kroj svůj, dětí i košile mužů.

Vyšívání karpatoruské má velmi sličný orna- ment, čistě geometrický, podmíněný ovšem tech- nikou křížkového vyšívání a tkanivem plátna, dle jehož nití pracovnice vyšívá. Vzorů je ne- sčetně — mají mnoho variantů a pojmenování lidových.

V geometrickém jich ornamentu vyskytuje se tu a tam i spirála t. zv. „zákrutky“ , jež vznikají tím, že tvar jich obšit je křížky tak, že prázdné mezery plátna učiní spirálu. Nebo jsou zákrutky vyšity křížky a zdobí hlavně lemy sukní. V or-

*) křížkově.

47

namentě lidovém vyskytuje se zde i vlnovka, vzniklá rovněž obšíváním. Zeny říkají jí krivulka a vyšívají zpravidla na ozdobném pásku u krku, do něhož je všita oplíča.

Náměty vzorů vzaty jsou |buď z přírody, neb mystiky, neb jevů nejbližšího okolí i domácího nářadí či zvířectva. Na př. vzor „na sokolíky, na vinnú halúzku, na komonyčku, na jedličku ', je vzat z přírody.

Vzory — „na cerkve, na chřesty (kříže), na zernycu, na ohnivca“ — z mystiky.

Vyšívání „na kačuriky (kačery), na kinský ko- pyto, na jarmo, kosíky, víšky, stupčíky, ložky, zobračku " a tu vztahují se k domácnosti, k do- mácímu zvířectvu neb nářadí.

* *

¥

Při vyšívání „čítají" ženy nitky konopného plátna a šijí přes dvě nitky křížem. Náprstku ovšem nepotřebují a jehlu zabodnutou v plátno vypichují nehtem palce pravé ruky. Vzory šijí z paměti vyučeny matkami, které je vedou k „našívání" již od ranných let. Přadénka barev- ných nitek obtáčejí si ženy za práce kol krku a nit po niti z nich ukusují. Počítati umí má- lokterá dobře, čisti a psáti skorém žádná. Tím pozoruhodnější je ovšem nadání, které se jeví v komposici jích vyšívacího ornamentu.

Nejširší a nejpěknější vyšívání uzříme na žen- ských oplíčích, na náramcích rukávů. Užší pře- krásné vzory páskové zdobí jich „zárukávnyky" a vyšívaný pásek kol krku.

(Lidový kroj). Ženský kroj na Vrchovině Pod- karpatské Rusi je střihem i úpravou velmi sta- rodávný a půvabný. Je všecek bílý, ušit z do- mácího plátna a zdoben hojně výšivkami. Skládá se z oplíče, fartuchu, zapenačky a červeného pasu.

Oplíča je dlouhá úzká krojová košile ženská, ozdobená křížkovým vyšíváním. K ní od pasu dolů přišit je sukňovitý díl „mocnějšího" plátna, jemuž běžně říkají „kabát". U krku je oplíča sdrhována jak rukávce slovácké a všita ve vy- šívaný pásek. Na prsou zdrhování tvoří jemné husté záhybečky, přes něž vyšívají ženy stehem vláčeným nesmírně pěkné, zcela originelní ob- šívky,*) jež mají vlastní pojmenování. Nejčastěji vyšívá se ,na zubčíky".

„Oplíča" šije se a stříhá ze dvou dílů konop- ného plátna a měří v délce od ramene až po pás. Předek oplíče zove se „stan“, zadek „ pleca V plecu je ozdobným spojovacím stehem všita rovná „pola“ plátna.

Rukávy oplíče jsou dlouhé až k zápěstí a měří se dle délky ruky. Síře jich jest libovolná. Ze šíře rukávu nahoře natrhne se plátno tak daleko od kraje, kolik činí šíře ženiny ruky. Dolů po plátně natrhne se tak hluboko, kolik

*) Podobné vyšívání „na vrapech".

je U/2 krát rozpjetí ženiny ruky od malíku k palci. Rukáv v oplíču všije se tak, že na- tržené plátno přišívá se nahoru ke krku a díl ostatní přehne se dolů k pasu, kde utvoří troj- hranný klín. Říkají mu „vilky' a všívají v so- ročku ozdobnými stehy „scilováním krivulkou .“

U ruky je rukáv nabrán v „zárukávnyk“ , užší vyšívaný pásek, jenž má své určité okrasné vzory „križíkové," šité buď „na zakrutky, na stupčíky, na bilu krivulku, na víčka," atd.

K „zárukávnyku" přišit je „fódr“, 4 — 5 cm ši- roká náběra, ozdobená križíkovou výšivkou, za- končenou háčkovanou kraječkou. Výšivky na lemu fódru mají rovněž své určité pojmenování a ornament. Nejčastěji vyšívá se na „lesajčiky", na „ stébličku “ neb „pera".

Oplíča svobodné má po straně rozpareček, „rozporka" nazvaný, svázaný barevnou „šnor- kou". Oplíča vdané se rozvírá uprostřed prsou. Mladá děvčata a mladé ženy mají na kroji vy- šívání červenými a modrými „nitkami", starší ženy vyšívání černé.

Na soročku béře žena i děuka „fartuch" — krojovou sukni.

Fartuch je ušit ze dvou dílů — z hořejšího širokého a dolejšího užšího pruhu plátna. Šije a stříhá se tím způsobem, že se odměří po délce plátna šíře sukně. Plátno se po jednom konci u krájinky stejnoměrně a hustě zvrapuje a při- šije v hladký, 6 cm široký pas. Na straně druhé dole u krajinky ozdobným stehem — „zcilová- ním krívulkú" našije se do náležité délky sukně druhý užší pruh plátna, na němž se udělá ob- ruba.

Obruba je velmi ozdobná, podivuhodně čistě a pěkně pracována, vyšívána a zakončena háč- kovanou kraječkou. Sukně nad obrubou je dva- krát nad sebou vyšívána a často ozdobena i prů- lamy v plátně. Vyšívání nad lemem sukně je nejčastěji provedeno vzory „na lístky, na kosíky, na pera, na velké či malé kačuriky (jež tvoří spirálu) a na zákrutky "

V předu je v sukni všita rovná pole plátna nevyšitá, jež zakrývá se „zapenačkou" (zástě- rou). Dnes nosí dívky i ženy zapenačky černé ; v době „pokoja" (míru) nosily bílé zástěry kar- tónové, potištěné starodávnými kvítky, jaké při kroji nosí i ženy Horňáků na Moravě.

Na sukni a zapenačku ovíjejí si ženy i dívky červený „pas", upletený z obarvené ovčí vlny a shodný s červeným „sakem", jaký nosí Kopa- ničárky na Moravě a na Slovensku ženy z Čič- man a okolí. Karpatorusky na Verchovině pletou pasy pouze prsty, čímž je pletivo jích mnohem jednodušší než sak slovenský.

Úprava hlavy. Dívky karpatoruské na Vrcho- vině nosí vlasy rozčísnuty do pěšinky a spleteny ve dva vrkoče. Vlasy od týla proplétají „záplitky" — dvěma prameny červené a zelené vlny, tak že jsou vrkoče stejně silné až do pasu, Záplitky

48

končí dvěma ozdobnými třapci, kterým říkají , kytici", a jež zastrkují v zadu za červený ..pas."

Vdané kladou na hlavu nevyšívaný „ čepjec ", ušitý z bílého širtínku neb kousku bílého sukna. Nad čelem dokola táhne se na čepci pruh hlad- kého plátna, obtažený pestrou pentlí „party škou", lemovaný „ šňůrkami “ a „ čípkamí “. V zadu prostřed čepce je skládané „rjamo", od něhož visí dolů široká květovaná „ partyška “ (široká pentle), jež zastrčí se za pas právě tak jak „ky- tici “ záplitků.

Hrdlo ženino i dívčino zdobí „ monesto ", řada blýsknavých korálků z vyfoukaných skleněných perliček, neb užší korálkový pásek vlastní práce, velmi půvabný a pestrý, jehož ornament podobá se ornamentu vy- šívacímu a má hojně variantů.

Krojovou obuví jsou „chodáky" , „verbce", někde i „bočkore" zvané. Nosí je ženy, muži i děti. Shodné jsou s krpci sloven- skými a jihoslovanským opánkem.

Chodáky jsou prací gazdů. Robí je pro svou potřebu z kusu kůže, který předem namočí, sklepou kamenem a pak zahnou dle tvaru nohy. Dokola chodáku vypíchají dírky a protáhnou řemínkem k stažení.

Chodidla nohou omotají „onučkami" z ten- kého domácího plátna. Nohy od kotníků vzhůru ku kolenům ovinou pruhem plátna silnějšího, jež hladce utáhnou. Chodáky obují, stáhnou řemínkem a nad ním nohu dále ovinují „voloky", silnými šňůrami ku- latými, upletenými gazdou z černé ovčí vlny.

Zámožnější muži i ženy obouvají vysoké černé kožené boty, jimž říkají „ čoboty “ neb „čižmy".

Kroj dětský znamená bílou plátěnou „so- ročku ", jež zastupuje šaty i košilku dítěte zároveň.

Soročka ušita je ze dvou dostatečně dlou- hých dílů plátna, u krku stažena a všita ve vyšívaný pásek. Rukávky mají „zárukáv- nyky“ i „fódr" jak oplíče ženské a ušity jsou rovněž ve „vilky". Na prsou má děv- čátko vyšitu „krivulku" a rozpareček so- ročky, po straně svázaný šnorkou. Kol těla na odznak zavázaný červený pas, jak žena i děuka.

Vzadu na soročce nad pasem je plátno něko- likrát nabráno a zřaseno nitmi. Na řásky přišije se vyšívaný pásek, dlouhý asi 12 cm, což dítěti neobyčejně sluší.

Malí hoši mají soročky volné a hladké. Ru- kávy v zápěstí bez „fódrů," jen v „zárukávnyk" všité. Uprostřed soročky je rozpareček, ozdo- bený dokola vyšíváním. Vyrostlejší hošíci dosta- nou již krojové košilky s náprsničkami, zdobe- nými záložkami a vyšíváním „na komonyčku, kolendari" atd. Uprostřed náprsničky na široké záložce vyšívají jim „malé chlopce," jakési pa-

náčky křížky vyšívané, jichž fznají "mamky^ver- chovinské tři různé druhy „našívaty". Košilky mají úzké vyšívané překládači límečky a jsou zapínány na skleněné modré čí červené kno- flíčky.

K soročce s náprsničkou obléká hošík prvé „gati,“ krojové kalhoty, hodně široké a stažené v pase na tkaničku.

Kroj mužů. Muži nosí soročky dvojí — buď hladké, starodávnému" předu na rozpareček ro-

zevřené, neb soročky pozdější, všité ve vyšíva- nou záložkovou náprsničku.

Košile, soročka starodávná, je ušita a střižena z dvou délek přeloženého plátna a nesestřihuje se. Otvor pro hlavu se v plátno nastříhne a dolů trhne v rozparek.*) Na ramenou košile se ozdob- ným perlovým stehem našijí dva rovné pruhy plátna — jak sedlo — a po obou stranách vy- zdobí vyšíváním, hlavně na „kosíky".

Rukávy jsou krátké a všijí se v soročku na

*) jak u košile dětvanské na Slovensku.

LIDOVÝ KROJ ŽENSKÝ NA VERCHOVINĚ PODKARPATSKÉ RUSI.

Vyšívačka při práci „beseduje" se „súsedami".

49

kosočtvercový klín, obvyklý u všech krojových košil československých.

U ruky sdrhnuíy jsou rukávy ve vyšívaný pásek, zapínaný na knoflíčky v poutka z „nitek". U krku všita je košile v překládači vyšívaný lí- meček.

Košile novější má záložkovou vyšívanou ná- prsenku, zapínanou na knoflíčky a je všita u krku v úzký překládači límeček, rovněž vyšívá- ním zdobený. Rukávy všity jsou pod rukou do košile na kosočtvercový klín.

Výšivky mužských košil mají své specielní vzory a pojmenování. Jsou prací žen a dívek.

K soročce oblékají muži v létě buď široké plátěné „gati,“ dole vytřísněné a mírně vyšívané, neb úzké plátěné „nohauky“ (přiléhavé kalhoty). V zimě oblékají „zimušní chološni“, ušité z do- mácího sukna.

Za chladu nosí přes soročky hunéné vesty a soukenné „sirahy“ (krojové kabáty). Za mrazu oblékají na ně i krojové „huně“ s dlouhým vlasem.

„Huňa“ je kol krku lemována červeným suk- nem. Pod krkem s každé strany našita je čer- vená bambule, potažená suknem, od níž visí „šnorky" k zavázání.

Hunu tkají ženy na krosně a stříhají z jed- noho kusu zcela primitivně, ale účelně. Huňa má široké placaté rukávy, v něž se ruce málo- kdy navlékají. Verchovincí nosí huně šedé, Do- linjané bílé.

Huně i síraky nosí na Vrchovině Podkarpatské Rusi muži, ženy i děti. Ušity je mají z domácího sukna, jež ženy tkají z ovčí vlny na krosnách.

Ovčí vlna se z hojně chovaných ovcí ostříhá, vezme do potoka neb řeky, řádně vypere, vy- máchá a usuší. Usušená se v chyži zkrampluje na „hřebenech" posetých hřebíky, zapuštěnými v kůži. Za , čuchtání" (čistění vlny) sedí žena v chyži na nízké lavičce. Před sebou má opět malou lávu, na níž je připevněn jeden z „hře- benů", v nějž druhým češe vlnu.

Vyčištěná vlna natočí se na kůděl jako ko- nopí, ováže šnorkou a spřede na vřeteně.

Spředená vlna „ide na snovalnycu," zcela jed- noduchý a účelný moták, postavený a sáhající ve světnici od stropu na zem.

Na snovalnyci se vlna „svije" buď do „motka" a navíjí jak osnova na krosnu neb svíjí v klubka, aby se natočila na cívky do člunku.

Na krosně tká se vlna tím způsobem, jak plátno konopné. Utkaje se v řídkou látku, jež činí dojem jakési vlněné juty. Látku jmenují „postou" a nosí k zpracování do „stupy".

„Stupa" je podnik společný a patří bud obci neb několika větším gazelům dohromady. Patří-li gazdům, béře každý z nich jeden rok „placu" — poplatky za možnost spracovati postau v stupě na sukno.

Stupa stává u vody a je pod jedním krytem zpravidla s mlýnem. Uvnitř je velká „mlýny ca" ,

v níž po straně stojí maličké složení starodáv- ného dřevěného mlýna.

Mlýn má nasýpací „kýš" a kol něho lub, pod nímž mlýnský kámen mele hrubě obilí. „Muka" padá do „korejce" (dřevěného korýtka).

Pod mlýnkem stranou je hluboké podlouhlé koryto, do něhož se přivádí „žolobkem" (žláb- kem) vařící voda z kotle, který stojí opodál a pod nímž ženy stále topí.

V koryto vloží se do vařící vody utkaný řídký „postau" a spustí mlýn.

Ve mlýně jsou po straně vsazena těžká dře- věná kladiva — „barony" — jež buší v „postau" tak dlouho, až se srazí v husté sukno.

„Barany," jež bijí do sukna, pohání otáčení mlýnského „kolesa". Za 24 hodin je „postau" spracován. Zena, jíž postau patří a která jej utkala, dolévá stále vody do kotle a topí pod ním, aby hodně vřelá voda zalévala sukno.

Zajímavo je, jak se měří a účtuje propůjčení stupy k zvalchování sukna. Gazda, jemuž stupa právě patří, odměří řídký postau na své roz- přažené ruce. Odměří jej třicetkrát a odnese látku do stupy, kde ji vnoří do koryta a spustí „barany".

Jakmile je sukno hotovo, vymáchá se v čisté vodě a usuší. Majitel stupy vezme loket, od- měří a počítá z každého Kč 1'20. V době „po- koja" brávalo se pouze 5 krejcarů.

Ze sukna, jemuž ve vsi dále „postau" říkají, šije pak „selanský krajčír" vesty a „širáky" mužské i ženské. Dokola lemuje je temněmodrým suknem a přišívá lesklé bílé plechové knoflíky. Za našeho příchodu v zem zajímalo mne velmi prohlížeti knoflíky na širácích lidí Verchoviny. V době nouze o vše, jaká v těchto krajích po světové válce panovala, našívali si zde na ši- ráky různé vojenské knoflíky, jaké po lesích i dědinách našli s kusy uniforem padlých vojáků. Od krku dolů střídal se na starších širácích mužů i žen dělostřelecký knoflík ruský vedle knoflíku rakouského vojáka, či knoflíků uherských honvédů, německé neb ruské pěchoty. Pokrývky hlav byly právě tak různorodé, poněvadž Ver- chovina Podkarpatské Rusi kolem Užoku byla dějištěm první etapy světové války v r. 1914.

* *

*

(Svatba.) Chce-li si bráti na Vrchovině „chlopec děuku", „zažene"1) do chyže své vyvolené „otce bo mať", aby zvídali, zda ji rodičové provdají.

V chyži staří, je-li jim ženich po chuti, přiví- tají příchozí, podají ruku a vybídnou ke stolu, na němž „spraví malou hosty nku ’2) — trochu pálenky, „ ovsaný chlieb ošiepok “3) a vařené „pirohy11, naplněné rozšťouchanými brambory.

') pošle.

J připraví malé pohoštění.

3) ovesný chléb zvaný „ošiepok".

50

„Dobesěduje-li se mať molodé s máti molo- dého, že mají vdáku vydali děuku“ 4) — přijde příští den v chyži nevěstinu i ženich, jeho otec i mať, siostra čí brať a „starosta'5) s nimi.

Při vstupu do dveří pozdraví: „Daj Bože zdorovlja“ (zdraví) neb: „Sláva Jezusu Christu", neb prostě: „Dobrý deň“ a ihned se ptají, mají-li rodiče dívčiny „vdáku vydati děuku za muža“.

Rodičové odpoví: „Majeme duže vdaku na fa a dajeme Anycu za tebe

Rodiče nevěstiny přikyvují a ptají se, kolik všeho nevěsta dostane. Jednání má pak pohnu- tější průběh, často i vzrušený, nemohou-li se obě strany shodnouti ihned k obapolné spoko- jenosti. Ke všemu přispívá ovšem i kvantum vy- pité pálinky, jež zde na Vrchovině počítá se k požitkům a radostem bědného života.

Průměrně zámožná nevěsta dostane obyčejně 1 — 2 krávy a jalůvku, 2 — 3 ovce a tolik půdy „zemlje", co se jí za jeden den pooře — jednu

LIDOVÝ KROJ ŽENSKÝ NA VERCHOVINĚ PODKARPATSKÉ RUSI. Pohled ze zadu : úprava sukně a „scilování krívulkou". Kol těla červený „pas“, za nějž zastrčeny jsou i „kytici11 záplitků. Pohled se strany ukazuje hluboký trojúhelníkový klín, jímž je rukáv všit v ženskou „oplíču11. — DĚTSKÝ KROJ — pohled ze zadu — ukazuje sdrhnutí dětské soročky v pase a přešití ozdobným vyšívaným páskem.

Děvčátko „na znak11 má kol těla červený „pas11.

Podají si všichni znovu ruce, posedají za stůl a velmi se „hostí" (uctívají). Na stůl přinesou nezbyt- nou „polínku ‘ , „herbudze",6) „kašu“ z prosa, varenú „ kapustu “ (zelí), „ pirohy “ a „jajcď (vejce).

Za hoštění jednají obě strany nevěstiny věno. Smlouvají, zda „mladá" dostane „hroši" (peníze) neb zemlju (půdu), kolik dobytka a žerna.

Otec nevěstin nadhodí za řeči: „Dám korovu, bo voli, dakú jalůvku — ■ k h n i ' > > : • i i \ " i i > zemlje."1)

4) dohovoří se mát ženichova s matkou nevěstinou, že mají vůli vdáti děvče za ženicha,

5) Starosvat-ceremonář a funkcionář při svatbě.

6) brambory zvané i „krumpli".

’) Dám krávu neb voli, nějakou jalůvku, k tomu ovce a malinko země (orné půdy).

osminu půdy. Z jara přidá <